Evoluce miluje šavlozubost. Až do úplného vyhynutí
Je fascinující, jak se šavlovité zuby objevují v evoluci savců a savcům blízkých skupin znovu a znovu, aby poté zase vyhynuly. Podle nové studie tvaru a funkčnosti těchto výjimečných zubů za to může jejich biomechanika. Je příliš dokonalá, takže ji přírodní výběr tlačí hlava nehlava, až do evoluční pasti přílišné specializace.
Děsivé velké horní špičáky, které připomínají spíše vražedné nože než zuby, jsou vizitkou šavlozubých savců a savcům blízkých tvorů. Možná máme jejich podobu vyrytou v DNA, protože třeba megantereoni zřejmě často a rádi lovili australopitéky i rané zástupce rodu Homo. Naše vývojová linie měla šavlozubé predátory.
Šavlozubost je až překvapivě evolučně úspěšná. Jen v rámci savců vznikla minimálně pětkrát nezávisle, přičemž celá skupina šavlozubých koček, čili podčeleď Machairodontinae, je jenom jedním ze zmíněných pěti případů. Šavlozubí byli mezi savci i thylakosmilidi, kreodonti, nimravidi a barbourofelidi. Je to klasický příklad evoluční konvergence, kdy vzniká velice podobný znak opakovaně u nikoliv těsně příbuzných skupin, což obvykle ukazuje na velmi silné a neodbytné selekční tlaky.
Se šavlozubostí je samozřejmě zároveň problém v tom, že dnes už nemáme žádného žijícího šavlozuba, pokud si ho nevzkřísíme (patří mezi teoreticky možné kandidáty). Tudíž, vzhledem k poměrně omezené lidské představivosti, nemáme úplně jasnou představu, jak žili, lovili a vůbec fungovali. Tak úplně jim nerozumíme, což poněkud komplikuje evoluční úvahy.
Vědci se proto už dlouho dohadují, jak vlastě šavlozubí své zuby používali a proč si je evoluce zamilovala natolik, že se objevují znovu a znovu. Tahlia Pollocková z australské Monash University nabízí technicky pojatou odpověď, která není moc šokující, ale alespoň dává smysl. Jde o biomechaniku. S kolegy detailně analyzovali tvar a funkčnost zubů u 25 šavlozubých a 70 nešavlozubých druhů a zjistili, že ve své extrémní podobě představují funkčně optimální tvar.
Extrémní šavlozuby, jaké měl například smilodon, jsou perfektní pro probodnutí kořisti s minimálním vynaložením síly. Háček je v tom, že takové zuby jsou méně odolné a snadněji se lámou. Méně extrémní šavlovité zuby, jaké měly třeba „hrůzokočky“ (rod Dinofelis), byly optimální jinak – vyvažovaly průraznost a pevnost.
Každopádně jde o pokročilé a specializované zbraně na lov kořisti. Jenomže, specializace je skvělá, pokud trvá status-quo. Jakmile se změní situace, například zmizí určitý typ kořisti nebo se změní ekosystém, stává se ze specializace evoluční past, ze které v podstatě není úniku. Biomechanicky perfektní šavlovité zuby v sobě skrývaly svůj vlastní zánik.