Dobrodružství poznávání

Lesní mravenci budují své pevnosti a chrání naše lesy pomocí jedinečné chemické zbraně

Inženýrské a obranné dovednosti červených lesních mravenců pomáhají tomuto ohroženému druhu překonat jeho nepatrnou velikost v přírodním světě.

Fotograf divoké přírody Ingo Arndt objevil své první obrovské mraveniště jako dítě, když se svým otcem prozkoumával les poblíž jejich domova v Německu téměř před 50 lety. Pozorovali ptáky a v hustě zalesněné oblasti zahnuli za zatáčku, když tu se objevila: půldruhého metru vysoká mohyla, která se tyčila vzhůru jako velký stalagmit. Mohyla byla pokryta silnou vrstvou smrkového jehličí a houfy drobných červených mravenců.

Arndt to chtěl prozkoumat blíž, ale velmi zvláštní pach mu napověděl, aby si to rozmyslel. Vzduch byl hustý a štiplavý, štípal ho v nozdrách jako ocet. „Celý život,“ říká, “jsem si ten zápach pamatoval.“

Ačkoli se červení lesní mravenci živí převážně jiným hmyzem, shánějí si také potravu. Tady se dělníci spojují, aby rozporcovali mrtvého modrého brouka, který je zdrojem bílkovin, a jeden z mravenců používá ostré čelisti, zvané mandibuly, aby rozlomil tykadlo.

Mezi ochránci přírody jsou klíčové druhy, jako jsou sloni a žraloci, bedlivě sledovány, protože jejich chování ovlivňuje tolik aspektů ekosystému, že kdyby zmizely, ten by se jen těžko přizpůsoboval. Mravenec lesní červený se obvykle vyskytuje v euroasijských lesích mírného a boreálního pásma. V posledních desetiletích však mizí stále více mravenišť, protože lesy se staly obětí těžby dřeva, urbanizace a požárů, stejně jako sucha a vyšších teplot, které jsou se změnou klimatu stále častější. Kvůli tomu několik zemí, kde se tito mravenci vyskytují, včetně Německa, přijalo zákony na jejich ochranu.

Dnes Arndtova fotografická výprava získala nový význam. Jeho snímky, které pořizoval poslední dva roky, ukazují fascinující schopnost těchto tvorů vytvářet množství symbiotických vztahů napříč různými druhy rostlin a živočichů. Odhalil tak zázraky skrytého hmyzího světa.

Mohutná mraveniště se skládají ze dvou částí, jedné nadzemní a druhé podzemní, které červení mravenci vytvářejí jednak zahrabáváním do země, jednak sběrem jehličí, listí, kůry a větviček. Jak rostou, každá mohyla získává nové vchody a chodby, které uživí od 30 000 do 16 milionů hmyzu, což jsou největší nadzemní hnízda ze všech druhů mravenců na světě.

Aby se o tomto skrytém společenství dozvěděl více, požádal Arndt o pomoc entomologa Bernharda Seiferta z výzkumného ústavu Senckenbergova přírodovědného muzea ve Frankfurtu a zoologa Jürgena Tautze, emeritního profesora Univerzity Julia Maximiliána ve Würzburgu. Vědci pomohli vysvětlit, jak Arndtovy snímky ukázaly, že mravenci řídí život v lese překvapivým způsobem.

Mravenci například vytvářejí kyselinu mravenčí v jedové žláze v zadní části břicha. Při stavbě hnízda hmyz shromažďuje pryskyřici ze stromů, která má prokazatelně antimikrobiální vlastnosti, a postříká ji svou kyselinou, která má vlastní antimikrobiální vlastnosti. Výsledkem je účinnější látka, kterou mravenci rozmístí po celé stavbě, aby bojovali proti bakteriálním a plísňovým patogenům.

Kyselina mravenčí je také silou tohoto druhu v boji proti škůdcům. Tato tekutina může být použita jako zbraň k likvidaci jiného hmyzu, například dřevokazných brouků, kteří jsou jedním z nejničivějších škůdců ve smrkových lesích. Seifert vysvětluje, že bojová taktika spočívá v „kousnutí a následném nastříkání kyseliny mravenčí do ran“. Snížení počtu brouků, kteří oslabují a ničí stromy, zlepšuje podmínky pro mšice, které v nich žijí. Mravenci „dojí“ mšice, aby vylučovaly medovici, která se stává jejich hlavním zdrojem potravy.

Pomocí kamerových pastí Arndt zachytil i větší živočichy, kteří se dobrovolně seřadili do fronty na postřik. Vzácný snímek zachycuje sojku obecnou, která přistane na vrcholu kopečku a klidně rozplácne ocas, aby umožnila mravencům vylézt a zaútočit. „Mravenci stříkají na sojky jako na nepřítele,“ říká Tautz. Ptáci sice vypadají nezraněni, ale toxin je dostatečně silný na to, aby rozptýlil nebo zabil parazity, jako jsou roztoči a vši, které přenášejí. Mnohým druhům ptáků toto chování také pomáhá zůstat zdravými.

Někteří nezvaní hosté, kteří jsou ochotni smrdět po boku komunity, získali další výhody. Mravenci jako společenský hmyz organizují kolonie a vytvářejí složitá společenství, ale ve svých hnízdech také koexistují s nejrůznějšími druhy, včetně roztočů, pavouků a much. Jedním z úskalí je, že někteří z těchto vetřelců mohou vyrůstat již omámeni známou vůní.

Pokud brouk z čeledi mandelinkovitých shodí vajíčka na hromadu nebo do její blízkosti, mohou dělnice při sběru materiálu vajíčka nechtěně přinést do hnízda. „Larvy v něm vlastně žijí,“ vysvětluje Arndt. Vajíčka, pak larvy, a nakonec i kukly jsou cítit po hnízdě. Tak uniknou odhalení svých hostitelů a využívají úkryt k přežití. V jedné studii vědci potvrdili, že v průměru se v jedné mohyle vyskytuje více než tucet různých druhů.

Arndtův projekt poukazuje na zvláštní a úžasné způsoby, jakými tito často přehlížení tvorové ovlivňují dění kolem sebe. I když se snažil, aby chráněné druhy nerušil, mravenci měli občas jiné nápady a stopovali s ním.

„Byl jsem třeba na večeři a oni se tam objevili a přelezli mi přes kalhoty,“ říká a při té vzpomínce se směje. „Ale vždycky se snažím všechny přivést zpátky do hnízda.“ Les potřebuje jejich společnou sílu.

Zdroje: Eric Alt: These ants are saving our forests—by spraying acid everywhere

Nezařazujme HHC na mezinárodní seznam zakázaných drog, apelují čeští odborníci

Think tank pro racionální politiku v oblasti závislostí a Asociace poskytovatelů adiktologických služeb varují před zařazením HHC na mezinárodní seznam zakázaných drog. O tom se bude rozhodovat v rámci 68. zasedání Komise OSN pro omamné látky, které proběhne 10. až 14. března ve Vídni. Podle českých odborníků by zařazení bylo v rozporu s moderní racionální regulací, jakou se u nás povedlo prosadit v rámci zákona o psychomodulačních látkách.

„Think tank Racionální politiky závislostí doporučuje, aby Česká republika striktně odmítla návrh na mezinárodní prohibici HHC. Tento postoj by byl v souladu s racionální moderní regulací, kterou si Česká republika zvolila, a umožnil by pokračování v implementaci zákona o psychomodulačních látkách na národní úrovni. Regulace je účinnější strategií v ochraně veřejného zdraví než prohibice. Globální politiky musí respektovat národní zkušenosti a musí být vstřícné vůči legitimním a vědecky odůvodněným řešením jednotlivých států. Česká republika musí svou moderní drogovou politiku prosazovat a bránit na mezinárodní úrovni,“ apeluje Think tank Racionální politiky závislostí.

„Prohibice se ukázala jako neúčinný systém v řešení drogového problému. Také zákaz HHC v České republice, platný od března do prosince 2024, ukázal na neúčinnost prohibice, která vedla k přesunu trhu s HHC do nelegální sféry a k nárůstu nebezpečných alternativ, jako je HHC-P. Zákon o psychomodulačních látkách, který vstupuje v účinnost v lednu 2025, poskytuje inovativní regulační rámec pro kontrolu látek s psychoaktivními účinky, včetně přísné kontroly kvality produktů, zákazu prodeje mladistvým a povinného označování. Regulace je efektivnější a bezpečnější než prohibice,“ přidává se Asociace poskytovatelů adiktologických služeb.

Česko se stalo prostřednictvím zmíněného zákona průkopníkem v regulaci látek s nízkými zdravotními a sociálními riziky, tedy tzv. psychomodulačních látek. A právě HHC je podle think tanku ideálním kandidátem na zařazení mezi tyto látky. Patří mezi fytokanabinoidy, které se přirozeně se vyskytují v konopí. Strukturně i účinky je podobný dobře prozkoumanému THC, který je hlavní psychoaktivní látkou v konopí.

„Podle dostupných informací není HHC hepatotoxický, cytotoxický nebo genotoxický. Jde o látku velmi bezpečnou s rozpětím expozice přibližně 1000, tj. až tisícinásobek účinné dávky vyvolá smrtelnou intoxikaci. Pro srovnání, legálně dostupný alkohol má rozpětí expozice v řádu jednotek. HHC má, podobně jako THC, terapeutický potenciál,“ podtrhává think tank.

K rozhodování o přijetí na seznam zakázaných látek má ve Vídni dojít na základě doporučení Světové zdravotnické organizace, tzv. Critical Review. Jenže podle českých odborníků neobsahuje toto doporučení informace v klíčových oblastech, které požaduje Úmluva OSN o psychotropních látkách z roku 1971 – chybí totiž informace o závislostním potenciálu, rizicích pro veřejné zdraví, negativních sociálních dopadech či léčebném potenciálu.

„Bez těchto informací není mezinárodní zákaz HHC odůvodněný a je procesně zmatečný,“ podtrhává think tank, který považuje za nezbytné, aby Česká republika nesouhlasila se zařazením HHC na mezinárodní seznam zakázaných drog.

„Apelujeme na vládu ČR, aby podpořila regulaci HHC na národní úrovni a odmítla jeho neodůvodněnou prohibici na mezinárodní úrovni. HHC je poměrně bezpečná látka, která by mohla být v ČR kontrolována jako psychomodulační látka. Moderní regulace zajistí lepší ochranu veřejného zdraví a bezpečnost uživatelů,“ dodává Asociace poskytovatelů adiktologických služeb.

🫧 Máte doma myčku na nádobí? A mohli bychom ji vidět? 👀

👩‍🔬 S Adélou se dnes podíváme na to, jestli do sebe ze zářivě čistého talíře spolu s dobrým jídlem nedostáváme i dobroty chemické, které právě při mytí nádobí používáme. 🧼 Mohou ovlivňovat zdraví našich střev? ❤️‍🩹

🍽️ DOTAZ 🍽️

Doléval jsem do myčky leštidlo a nějak mi začlo vrtat hlavou, kolik ho zůstane na talíři po posledním oplachu. Kolik ho mám potom v polívce, kolik chemických látek vypiju z té krásně vyleštěné sklenice. Určitě je to nějaké „bezpečné“ množství. A co když si dám oběd z vyleštěného hlubokého talíře, plytkého, misky, sklenice a příboru? Uvařený ve vyleštěném kastrole? Dá se to změřit?

⏱ MINUTOVÁ ODPOVĚĎ ⏱

• 🧪 Na talířích i příborech zůstávají zbytky leštidla i prášku z myčky. Jedná se o látky potenciálně jedovaté pro naše střeva.
• 🧪 Zbytky prášku rozrušují naše střevní buňky a nápomocné střevní bakterie. Prášek však při mytí zabíjí spoustu bakterií na nádobí, a tedy se ho vyplatí používat.
• 🧪 Zbytky leštidla narušují ochrannou vrstvu střev, což může vést k průniku nebezpečných bakterií ze střev do našeho těla. Leštidlo má při mytí nádobí jen estetickou funkci a je tedy možné ho zcela vynechat.

🧼 ODPOVĚĎ 🧼

🌟 Složení leštidla do myčky bylo patentováno v roce 1981 [1]. Od té doby lidé používají tento přípravek, aby nádobí po umytí bylo zářivě čisté bez skvrn od vápníku a hořčíku rozpuštěného ve tvrdé vodě. Hlavní složkou leštidla jsou tzv. neiontové povrchově aktivní látky, které potáhnou nádobí povlakem odpuzujícím vodu a snižují tím počet skvrn na umytém nádobí. Dalšími součástmi jsou rozpouštědlo pro tyto povrchově aktivní látky a cheláty pro snížení tvrdosti vody. Rozpouštědlo a cheláty tvoří jen malé procento ve složení leštidla a navíc zůstávají v odmyté vodě, nemají tedy žádný vliv na naše zdraví.

💦 Jiné je to s neiontovými povrchově aktivními látkami. Ty mohou v některých leštidlech tvořit i plných 100 % složení. Většinou však tvoří méně než 30 % [2]. Tyto povrchově aktivní látky potáhnou nádobí povlakem, který způsobí, že voda po něm jen steče, ale nepřilne. Celý vtip této metody je, že nádobí je po celém mycím cyklu stále potaženo touto vodu odpuzující vrstvou. Je tedy logické, že když na nádobí položíme svoje jídlo, bude to i na něm. Stejně tak budou touto vrstvou potaženy i příbory, které přímo dáváme do úst.

🤢 Studie z roku 2020 [2] sledovala tisícovku pacientů, kteří vyhledali lékařskou pomoc po vypití leštidla. Z nich bylo 937 dětí, většinou mladší pěti let. Většina těchto pacientů vypila méně než 50 mililitrů (velkého panáka) leštidla. Pacienti si často (ne však všichni) stěžovali na pálení v ústech, pocit na zvracení a zvracení. Čtyři dospělí pacienti ze 44 testovaných měli silnou otravu, ale tři z nich také k leštidlu vypili alkohol anebo leštidlem zapili paralen či jiné prášky. Tito silně otrávení pacienti vypili leštidla opravdu hodně – čtvrtlitr až litr. Vystavení takovému množství leštidla pak vede k otravě organismu a poškození centrální nervové soustavy. Důležité je říct, že ani při těchto extrémních požitích nikdo z nich nezemřel.

🇪🇺 Evropský úřad pro připravenost a reakci na mimořádné situace v oblasti zdraví (HERA) shromáždil velké množství studií týkajících se rizik souvisejících s akutním pozřením leštidla a spočetl jedovatou dávku [3]. Nutno říct, že zbytky na talířích a dalším nádobí rozhodně nedosahují těchto jedovatých množství. V dotazovaném případě však nedochází k velkému požití leštidla najednou. Jde jen o malé zbytky na talíři a na příborech, kterým jsme však vystaveni pravidelně.

👨‍🔬 Mezinárodní tým vědců (ze Švýcarska, Turecka, Číny a Spojených států amerických) v roce 2023 publikoval studii zabývající se právě tímto scénářem [4]. Jako zkoumaný objekt použili 10 porcelánových hrníčků, které vědci vyzkoušeli umýt několika různými mycími cykly nádobí. Umyté hrníčky pak v laboratoři nechali vylouhovat do tekutiny, která odlepila veškeré zbytky leštidla a prášku do myčky (detergentu). Zjistili, že v žádném mycím cyklu se neumylo z nádobí úplně všechno. Na hrníčkách vždycky zůstaly zbytky jak leštidla, tak prášku. Prášku zbývalo vždy více než leštidla.

👅 Chceme-li spočítat, kolik toho sníme při olíznutí nože, musíme tento poměr ještě snížit, protože při takovém olíznutí se nerozpustí všechny zbytky mycích prostředků do naší pusy. Je toho tedy ještě méně než ona naměřená množství. Vědci ve zmíněné studii pak vypěstovali v laboratoři buňky naší vnitřní střevní stěny (pěstovat lidské buňky pro laboratorní pokusy je běžná praxe) a ty pak vystavili vodě s naměřeným zbytkovým množstvím leštidla a prášku. Výsledky ukazují, že přímo pro střevní buňky jsou i tato velmi malá množství leštidla a prášku jedovatá.

❌ V reálné situaci však do střeva nedostaneme ani takováto malá množství, jako byla zmíněna v této studii. Pokud vodou, kávou, nebo mlékem zapijeme jídlo, tak to jídlo na svém povrchu také zachytí zbytky detergentu, čímž se detergent deaktivuje a už naše střevo neovlivňuje. Stěna střeva je navíc pokrytá gelovou vrstvou bílkovin (mucinu), která dále snižuje množství zbytků leštidla, které se může dostat ke střevním buňkám.

🙅‍♀️ Vnitřní povrch našeho střeva je tvořen vrstvou buněk, které mezi sebou mají veškeré mezery zcela zaplněny bílkovinami. Dohromady tvoří bariéru, skrz kterou neproniknou jedovaté látky a nebezpečné bakterie do našeho krevního řečiště a k dalším vnitřních orgánům. Pokud se tato střevní bariéra poničí, vede to k proniknutí bakterií do střevních buněk, zánětům střev, alergiím a dalším nemocem [4].

🪓 Neiontové povrchově aktivní látky v leštidle vytrhávají bílkovinné molekuly z těsně vyplněných meziprostorů mezi buňkami střeva. Tím pak rozruší onu potřebnou bariéru. Detergenty v prášku se zase zabudují do povrchové membrány střevních buněk a mohou střevní buňky částečně rozpustit a snížit jejich životaschopnost. Důležité je opět zmínit, že v reálné situaci jsou množství těchto ničivých látek, které projdou až k buňkám střeva, velice malá. Jejich efekt tedy nebude nijak velký. Podezření, že si pravidelně v malých dávkách střeva poškozujeme, zde ale stále je.

❓ Když i malé zbytky leštidla a prášku mohou narušovat ochrannou vrstvu našeho střeva, tak proč je vlastně používáme? Detergenty v prášku mají jasný účel. Zbavíme se mastných zbytků jídla na nádobí, a navíc tyto detergenty zabíjejí bakterie, které rostou ve zbytcích jídla. Detergenty rozrušují a rozpouštějí povrchové obaly bakterií stejně dobře jako povrchovou membránu našich střevních buněk. Použití prášku na nádobí sníží počet některých bakterií na našich příborech a talířích víc než desettisíckrát, u jiných bakterií i stotisíckrát [5].

🦠 Kvůli této antibiotické aktivitě detergentů z prášku do myčky může požití jejich zbytků ničit nejen svrchní buňky našeho střeva, ale také pomocné bakterie ve střevě, známé pod názvem mikrobiom. Bakterie střevního mikrobiomu pomáhají s trávením a také chrání vnitřek střev před invazivními nebezpečnými bakteriemi. Pokud jsou naše střeva bez zdravého mikrobiomu, nebezpečné bakterie pak nemusejí bojovat o místo a živiny s ochrannými bakteriemi mikrobiomu a mohou naše střeva snadno osídlit. To pak opět vede k zánětům střev.

✅ Jsem toho názoru, že detergenty v prášku do myčky však stále mají více výhod než nevýhod. Jíst stotisíckrát více patogenních bakterií, usazených na špinavém nádobí, by bylo nejspíš horší než potýkat se s malými zbytky detergentu ve střevě. Leštidla jsou prokazatelně jedovatá při velkých dávkách nebo nesprávném používání, kdy ho při mycím cyklu použijete zbytečně mnoho, nebo když dopijete vodu ze sklenice, která byla v myčce dnem vzhůru. Při správném použití by i leštidla měla mít jen malý či zanedbatelný efekt na naše střeva.

🤷‍♀️ Pokud opravdu nechceme nic riskovat, tak leštidlo prostě používat nebudeme. Leštidlo nám dává jen pocit krásného čistého nádobí bez skvrn. Žádnou jinou přidanou hodnotu pro samotné čištění však nemá. V případě leštidla by se tedy možná vyplatilo radši ho vynechat, jíst a pít z nádobí se skvrnami od vápníku z tvrdé vody, než si pomalu (možná) ničit ochranu střev.

💡 Jedna zajímavost na závěr: Jedna povrchově aktivní látka podobná těm používaným v leštidlech na nádobí je schválena jako běžný potravinový doplněk se značkou E433. Používá se například v instantní smetaně do kávy, aby se lépe rozpouštěla, v pečivu, aby vydrželo déle čerstvé a zároveň bylo zpevněné, nebo také v balených párcích, čokoládách, ztužených tucích a dalších. Tohoto potravinového doplňku si do úst dáváme ještě mnohem víc a i u něj je podezření, že narušuje povrch střev.

🔎 Pokud se tedy chceme vyhnout možnému poškozování střev po malých dávkách, měli bychom se vyhýbat nejen leštidlu, ale také potravinám obsahujícím podobné látky. To od nás ovšem vyžaduje pečlivě sledovat, co kupujeme a co jíme.

👩‍🔬 Pro Zeptej se vědce odpovídala Adéla.

✍️ ✍️ ✍️ ✍️ ✍️

• RNDr. Adéla Melcrová, Ph.D., University Medical Center Groningen, Nizozemsko

🧐 Odbornou revizi poskytl:

• doc. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., VŠCHT Praha

📑 Odpověď editovali:

• Hedvika Šimková
• Luděk Vašta
• Ing. Kristýna Kantnerová, Dr. sc. ETH Zürich, Ústav analytické chemie, VŠCHT Praha

📚 Zdroje ⤵

• [1] https://patents.google.com/patent/US4443270A/en
• [2] https://doi.org/10.1177/096032712090158
• [3] https://www.heraproject.com/.../34-F-09%20HERA%20AE...
• [4] https://doi.org/10.1016/j.jaci.2022.10.020
• [5] https://doi.org/10.1016/j.jfoodeng.2006.08.003

Jak se z informací stávají zprávy (český přístup)

Jak zpravodajská média vybírají to nejdůležitější, co se za daný den stalo? Co všechno má na jejich výběr vliv? Co je mediální logika? A určují zpravodajská média svým výběrem to, jaká témata budeme považovat za důležitá? Nebo dokonce ovlivňují, co si o nich budeme myslet? A jak do toho vstupují sociální sítě?

V čtvrtém díle podcastové série Mediální minimum si Lucie Šťastná povídá o těchto otázkách s Vlastimilem Nečasem, pedagogem a výzkumníkem působícím na Katedře mediálních studií na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, který se zaměřuje na mediální teorie týkající se zpravodajství a účinků médií.

Zpravodajství je o výběru

Na úvod Vlastimil Nečas vysvětlil, co znamená výraz gatekeeping, který se do češtiny překládá jako „hlídání u brány“. Koncept pochází od kognitivního psychologa Kurta Lewina. „Základem tohoto konceptu je, jak jsou nastavené rozhodovací procesy ve zpravodajských redakcích, které ovlivňují, zdali se informace, které do nich přicházejí, stanou, nebo nestanou zprávami,“ vysvětlil Nečas. Podle něj je tento koncept platný i dnes, pokud mluvíme o médiích jako institucích, které vytvářejí zpravodajství. „Z toho nepřeberného množství informací, které k nim přichází, tak ve finále vybírají jen velmi omezený počet, ze kterých potom vytváří ty zprávy, které se stanou mediálními obsahy, tím, co vidíme, slyšíme, nebo čteme.“

Dále Nečas popsal, jaká kritéria do tohoto rozhodovacího procesu vstupují podle Pamely Shoemakerové, vědkyně, která se tomuto tématu dlouhodobě věnuje. V souvislosti s prioritami zpravodajských médií a s mechanizmy, pomocí kterých vybírají události, se často zmiňuje i koncept zpravodajských hodnot. Ten se věnuje tomu, jaké vlastnosti by měly události mít, aby se zvýšila pravděpodobnost, že se z nich v redakci stane zpráva. Asi nejznámější koncept zpravodajských hodnot pochází podle Nečase od Johana Galtunga a Marie Rugeové z poloviny 60. let 20. století. Tehdy přišli s 12 zpravodajskými hodnotami. Podle nich například záleží na tom, kde se daná událost děje, jestli je jednoznačná, jestli je jednoduchá na zpracování, jestli je nová, případně jestli navazuje už na nějakou událost, která se děje. Další hodnotou je negativita nebo blízkost k elitním národům – pokud je událost negativní nebo se vztahuje k elitním, velkým národům, zvyšuje to pravděpodobnost, že se ta událost stane zprávou. „Důležité je si uvědomit, že tyto charakteristiky se týkají těch událostí, ne těch zpráv. Odvozovat nebo snažit se identifikovat zpravodajské hodnoty v těch zprávách samotných je chybná úvaha,“ uvedl Nečas.

Média rozhodují o tom, co je důležité, podle vlastní logiky

Podle Nečase výsledný set zpráv, které se objeví, ať už v audiovizuálních médiích, nebo v internetových zpravodajských médiích, je výsledkem velmi selektivních procesů. Nabízí se potom položit si otázku, zda nám média sdělují to, co je skutečně důležité. Tam ale přichází první problém: jak definovat, co je skutečně důležité? Ať už si důležitost definujeme jakkoliv, média se řídí svou vlastní logikou a procesy. „Zřetelné a dlouhodobě prokázané například je, že média dávají přednost informacím z tzv. oficiálních zdrojů, jako jsou například samosprávy, vláda, ministerstva, vrcholní politici,“ vysvětlil dále Nečas.

Významný vliv na podobu zpravodajství mají také zpravodajské agentury. Vlastimil Nečas jako příklad uvedl světové zpravodajské agentury jako Reuters nebo AP, které v důsledku nedostatečného pokrytí světa vlastními zpravodaji média využívají jako svůj relevantní zdroj informací. „V této souvislosti se používá koncept tzv. globalizace zpravodajství, kdy se jasně ukazuje, že perspektiva, kterou pokrývají tyhle velké zpravodajské agentury například válečné konflikty nebo mezinárodní události, tak se propisuje do zahraničního zpravodajství v nejrůznějších zemích světa,“ uvedl dále Nečas.

Svou roli při tvorbě zpráv hraje i představa novinářů, redaktorů, editorů o publiku a celkově politika toho média. Rozvoj digitálních a síťových médií umožnil médiím získat rychleji zpětnou vazbu o tom, co je a co není atraktivní.  A to jim podle Nečase umožňuje velmi rychle a dynamicky reagovat na to, na co čtenáři klikají, co se jim líbí a co je nosné.

Zpravodajství je standardizované a předvídatelné

V další části rozhovoru Nečas vysvětlil, co znamená standardizace při tvorbě zpravodajství. Podle něj je zpravodajství výsledek činnosti, která je jasně naplánovaná, jasně strukturovaná a jasně produkovaná. „Každý si toho může všimnout ve chvíli, když se podíváte například na televizní zpravodajství a podíváte se na jednotlivé reportáže. Tak když si odmyslíte ty konkrétní osoby a ta konkrétní témata, tak vám zůstane kostra, která je velmi podobná.“ Standardizace snižuje náklady a zvyšuje přehlednost v médiích, ale zároveň pokud tato pravidla vnější aktéři znají, tak mohou mnohem snáze do médií prosadit svá vlastní témata. To je něco, čemu se podrobněji věnoval 3. díl Mediálního minima s Janem Křečkem. Z výzkumů se také ukazuje, že značnou část zpravodajství představují informace, se kterými jsou média schopná dopředu pracovat a připravit si je.

Sociální sítě jako zdroj zpravodajství?

Podle Nečase se často stávají výroky politiků na sociálních sítích a reakce na ně součástí zpravodajství, čímž se ale podle něj zpravodajství ochuzuje o jednu z nejdůležitějších a velmi potřebných vlastností a to je možnost reagovat a doptávat se. Zároveň ale používání sociálních sítí jako zdroje informací od politických aktérů vede k tomu, že „…zpravodajství přestává být faktickým, faktuálním žánrem, ale stává se jakýmsi souborem osobních postojů a názorů politických aktérů.“

Média ovlivňují to, o čem přemýšlíme

Nečas vysvětlil i další mediální teorii, které se říká nastolování agendy nebo nastolování témat. Ta zjednodušeně popisuje to, jaký vliv mají zpravodajská média na to, co považujeme za důležité. Podle Nečase se z výzkumů ukazuje, že média jsou relativně schopná ovlivňovat naši pozornost a důležitost, kterou přikládáme tématům a oblastem, které jsou mimo naši přímou zkušenost. „Tím, jakou prioritu dávají jednotlivým tématům ve zpravodajství, kolik prostoru a jak často je nějaké téma v médiích zdůrazňované, tak tohle se promítá do toho, která témata považujeme za důležitá,“ uvedl Nečas. Zároveň se podle něj ukazuje, že média jsou schopná přenášet do veřejnosti i rámce, nějaké specifické kontexty, ve kterých se o daných tématech informuje. Na příkladu klimatické změny vysvětlil, že lidé si pak mohou s tímto tématem spojovat hlavně ve zpravodajství často zmiňované elektromobily nebo emise produkované spalovacími motory.

Nastolování agendy a sociální sítě

Podle Vlastimila Nečase nejde sociální sítě označovat jako mediální organizace, protože mimo jiné nevytvářejí vlastní zpravodajství. S informacemi pracují trochu jinak. „Ty mechanizmy, které vstupují do toho výběru, tak jsou algoritmizované, do značné míry automatizované. A podléhají preferencím jednotlivých uživatelů. A je poněkud obtížné porozumět mechanizmům toho výběru ve chvíli, kdy ty organizace samy nedají k dispozici klíče, pomocí kterých ty informace filtrují.“ Podle Nečase je ale zajímavé, že i když čerpáme spoustu nejrůznějších informací ze sociálních sítí, tak pokud se chceme opravdu dozvědět, co se děje, tak jdeme na klasická velká zpravodajská média. A to platí obzvláště v situacích, které jsou neznámé nebo nenadálé. Příkladem může být válečné ohrožení nebo epidemie.

Zdroje k rozhovoru:

MCCOMBS, Maxwell. Agenda Setting: Nastolování agendy; masová média a veřejné mínění. Překlad Tomáš Kačer, Vlastimil Nečas. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-591-2.

MCQUAIL, Denis*. Úvod do teorie masové komunikace*. 4., rozšířené a přepracované vydání. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-574-5.

ŠKODOVÁ, Martina (ed.) a kolektiv. Agenda-setting: teoretické přístupy. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2008. Dostupné také z: https://www.soc.cas.cz/images/drupal/publikace/agenda_setting_finalni_na_web.pdf

Zpravodajské hodnoty. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2025-01-16]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zpravodajsk%C3%A9_hodnoty

Další tipy ke čtení:

Nastolování agendy. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2025-01-16]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nastolov%C3%A1n%C3%AD_agendy

ŠKODOVÁ, Martina (ed.) a kolektiv. Agenda-setting: teoretické přístupy. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2008. Dostupné také z: https://www.soc.cas.cz/images/drupal/publikace/agenda_setting_finalni_na_web.pdf

MCCOMBS, Maxwell. Agenda Setting: Nastolování agendy; masová média a veřejné mínění. Překlad Tomáš Kačer, Vlastimil Nečas. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-591-2.

MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. 4., rozšířené a přepracované vydání. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-574-5.

Další tipy k poslechu:

Politická literatura na českých pultech: Maxwell McCombs – Agenda Setting [online]. Můj rozhlas, [cit. 2025-01-16]. Dostupné z: https://www.mujrozhlas.cz/politicka-literatura-na-ceskych-pultech/maxwell-mccombs-agenda-setting-pripravil-petr-zantovsky

Rozpravy 3/2021: Jak vidět politiku v médiích s Janem Křečkem [online]. [cit. 2025-01-16]. Dostupné z: https://rozpravy.fsv.cuni.cz/mm3-jak-videt-politiku-v-mediich-s-janem-kreckem/

Další tipy ke zhlédnutí:

Agenda Setting Theory (Explained in 2 Minutes) . 28. října 2024. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=LoSwuCyDqEw

Rozpravy 2018/12: Agenda setting ve sportovním zpravodajství . Živě vysíláno 20. prosince 2018. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=UAfMuoYqfvM

Rozpravy 2016/10: Vliv vyhledavačů a sociálních médií na tvorbu zpravodajství . Živě vysíláno 25. října 2016. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=bFd2FxvYLM8

Rozpravy 2016/03: Důvěryhodnost zdrojů ve zpravodajství (celý záznam) . 1. dubna 2016. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=8Or8TnzYfvU

Stahování z YouTube: jak stáhnout videa snadno a v co nejlepší kvalitě? - CHIP.cz

Stahování obsahu z YouTube je vlastně velmi jednoduché, když víte, jak na to. Existuje několik způsobů, jak pohodlně a celkem rychle stahovat videa přímo z platformy YouTube, a to jak na počítačích s Windows, tak na přístrojích s macOS. Pojďme se podívat na některé praktické metody, které nevyžadují instalaci dodatečného softwaru.

YouTube Premium – nejjednodušší, ale placená možnost

Nejpohodlnější způsob, jak získat přístup k offline obsahu, je předplatné YouTube Premium. To vyjde na 179 korun měsíčně pro jednotlivce, případně 269 korun pro 5člennou rodinu. Tato metoda má však svá omezení:

• Videa nelze stáhnout v běžném formátu do úložiště zařízení
• Funkce je dostupná pouze v mobilní aplikaci YouTube – takže pouze na tabletu nebo smartphonu, nikoliv na počítači

Pro stažení obsahu pomocí YouTube Premium stačí v mobilní aplikaci najít tlačítko „Stáhnout“ pod videem a zvolit požadovanou kvalitu. Takto stažená videa můžete sledovat bez připojení k internetu, například v letadle. Ale nemůžete je nikomu sdílet.

Online nástroje

Pro stahování videí přímo do počítače jsou užitečné online převodníky. Populární volby zahrnují:

• SaveFrom.net
• YouTubemp4.to
• Y2Mate.com

Tyto služby obvykle umožňují stahování z YouTube ve formátu MP4 v rozlišení až 720p (HD). Stačí vložit odkaz na video, vybrat formát a rozlišení, a stáhnout soubor. Anebo můžete do adresního řádku vložit „pp“ mezi „youtube“ a „.com“, čímž se rovnou přesunete na rozhraní stahování.

Rozšíření prohlížeče

Pro uživatele Google Chrome je výhodné rozšíření Tampermonkey s doplňkem Greasy Fork. Tato kombinace zpřístupní utilitu Local YouTube Downloader, která umožňuje stahování jedním kliknutím přímo na stránce YouTube. Podobné rozšíření je i pro Mozilla Firefox, jmenuje se Youtube Video and Audio Downloader. Důležité upozornění: při použití této metody může být nutné dočasně vypnout AdBlock.

TikTok prohrál spor u Nejvyššího soudu USA. Pokud do neděle nezmění vlastníka, bude muset v zemi skončit

Čínská sociální síť TikTok podle amerických médií prohrála spor u Nejvyššího soudu Spojených států ohledně zákona o změně vlastnictví. Zákon neporušuje svobodu projevu, rozhodli soudci. U amerických uživatelů populární služba by podle zákona měla v neděli ukončit činnost, pokud by ji čínská mateřská firma ByteDance do té doby neprodala.

„Kongres rozhodl, že odprodej je nezbytný k řešení jeho dobře podložených obav o národní bezpečnost, které se týkají postupů společnosti TikTok při shromažďování údajů a jejího vztahu se zahraničním protivníkem,“ napsal soud ve zdůvodnění rozsudku.

Bílý dům v pátek uvedl, že aplikace TikTok by měla zůstat Američanům k dispozici, ale vzhledem k načasování rozhodnutí Nejvyššího soudu se věcí má zabývat až příští administrativa, která se ujme svých pravomocí 20. ledna.

„TikTok by měl zůstat dostupný Američanům, ale jednoduše pod americkým vlastnictvím nebo jiným vlastnictvím, které řeší obavy o národní bezpečnost, které Kongres identifikoval při přípravě tohoto zákona,“ uvedl Bílý dům v prohlášení.

Nastupující americký prezident Donald Trump pak televizi CNN v pátek řekl, že rozhodnutí o budoucnosti TikToku v USA bude na něm. Neupřesnil ale, co s firmou zamýšlí. Čínská aplikace pro sdílení krátkých videí uvádí, že má v USA více než 170 milionů uživatelů.

Prezident Joe Biden může ze zákona prodloužit lhůtu pro ukončení provozu TikToku o tři měsíce. To ale pouze za předpokladu, že existuje výhled na dokončení prodeje. TikTok a ByteDance ovšem zatím odmítají o rozdělení vůbec jednat.

Podle agentury Bloomberg budou dopady rozhodnutí soudu záviset na reakci technologických společností, které TikTok distribuují, včetně Applu a Googlu. Podle zákona by těmto firmám za další podporu TikToku hrozily vysoké pokuty. Musely by se proto rozhodnout, zda jim ujištění Trumpovy administrativy poskytují dostatečné právní krytí.

Zdroj: ČTK

Covid po pěti letech. Moc jsme se nepoučili. Smrtnost klesla, ale na opatření nedbáme

#podcast Živě

Onemocnění Covid-19 je s námi již pět let. Způsobuje ho koronavirus Sars-cov-2, který se z čínského Wu-chanu během pár měsíců rozšířil do celého světa. V Česku jsme kvůli němu zavírali školy i celé okresy. Virus pravidelně mutuje, přičemž smrtnost aktuálních variant je oproti té původní výrazně nižší.

Neznamená to, že už není nebezpečný. Covid-19 je pořád poměrně nepředvídatelný a dokáže přivodit dlouhodobé zdravotní komplikace i mladým a zdravým lidem. Jako ochrana fungují hygiena rukou, respirátory nebo očkování. Roušky a respirátory ovšem nosíme minimálně a tvrdá data ukazují, že se ani neočkujeme.

V podcastu naleznete tyto tipy na zdroje:

• Karel doporučuje zdravotnického konzultanta Zdeňka Vrožinu, který na X upozorňuje na výsledky vědeckých studií.
• CoVdata ukazují rozšíření covidu a jeho dopady v Česku v číslech a grafech.
• GisAid publikuje grafy s vývojem rozšíření dílčích variant Covidu-19.
• Globální data o covidu a očkování poskytuje Světová zdravotnická organizace.
• Chybu neuděláte sledováním Národního zdravotnického informačního portálu, jehož obsah garantuje ministerstvo zdravotnictví.
• Dvojice knih Pandemie od Vojtěcha Gibiše a Michala Kubala zevrubně skenují koronakrizi v Česku.

Dinosauří statistika za rok 2024

Jedním ze dvou vloni popsaných rohatých dinosaurů je Lokiceratops rangiformis, centrosaurinní ceratopsid, žijící v době před 78 miliony let na území současné severní Montany. S lebkou dlouhou téměř dva metry a odhadovanou hmotností kolem pěti tun byl tento ceratopsid ze souvrství Judith River jedním z největších známých centrosaurinů. Kredit: Ddinodan; Wikipedia (CC BY 4.0)

V loňském roce došlo k příjemné změně – byl zvrácen dlouhodobější trend v poklesu počtu nově popsaných druhů neptačích dinosaurů. Zatímco za rok 2023 bylo vědeckému i laickému světu představeno „pouze“ 26 nových druhů dinosaurů, v roce 2024 to bylo 47! Přesněji se přitom jedná o 42 nových rodů i druhů a o pětici nových druhů již dříve popsaných rodů. Připomeňme si také, že velmi podobný byl v tomto ohledu například „kovidový“ rok 2020 kdy bylo vědeckému světu představeno 46 nových rodů a k tomu 2 nové druhy od již dříve popsaných rodů, zatímco v roce 2021 to bylo 39 rodů a 2 druhy a v roce 2022 celkový počet činil „pouze“ 33 nových rodů a jeden nový druh. Stále rekordním zůstává rok 2010, během kterého bylo popsáno více než šest desítek nových dinosauřích rodů. Mezi šestnácti zeměmi, z jejichž území byli v loňském roce dinosauři popsáni, dominovala tentokrát Čína s 13 novými druhy, následovaná Argentinou s 8 druhy a až třetími Spojenými státy americkými s šesticí nových druhů (Velká Británie si připsala tři druhy a ostatních dvanáct států ve výčtu už jen po dvou nebo jednom druhu). Na rozdíl od loňského roku tentokrát pomyslně zvítězila mezi všemi kontinenty Asie s 18 druhy, a to před Jižní Amerikou s 11 druhy, Severní Amerikou s 8 druhy, Evropou se sedmi druhy a konečně Afrikou s trojicí nových dinosauřích druhů. Austrálie i Antarktida tentokrát opět vyšly „naprázdno“, což ale neplatí o paleontologickém výzkumu již dříve objevených tamních dinosaurů.

Celý článek zde

Archeologové v Pompejích objevili luxusní soukromé lázně

Archeologové v Pompejích objevili přepychové soukromé lázně, možná největší, jaké tam kdy našli. Lázně tvoří čtyři bohatě zdobené místnosti, jednu služební místnost a velký bazén. Podle archeologů jde o objev století, napsal server BBC.

Lázně, stejně jako další objevy v Pompejích, byly dva tisíce let pohřbeny pod několika metry sopečného kamení a popela po výbuchu sopky Vesuv. Komplex se nachází v srdci velkolepé rezidence, která byla odkryta v posledních dvou letech při rozsáhlých vykopávkách.

„Je to, jako by lidé odešli teprve před chvílí,“ řekl BBC šéf Archeologického parku v Pompejích Gabriel Zuchtriegel.

Třetina starověkého města je stále skrytá pod nánosy usazenin, ale nové rozsáhlé vykopávky přinášejí nové poznatky o životě v Římské říši. Nyní byl odkryt celý blok Pompejí s prádelnou a pekárnou a rozlehlou soukromou rezidencí. Archeologové se domnívají, že vše patřilo jednomu bohatému muži, pravděpodobně vlivnému pompejskému politikovi jménem Aulus Rustius Verus. Objev lázní podle Zuchtriegela jen potvrzuje jeho výsadní postavení.

„Je tu jen pár domů, které mají soukromý lázeňský komplex, takže to skutečně bylo něco pro ty nejbohatší z bohatých,“ řekl BBC. „A je to skutečně obrovské, je to pravděpodobně největší lázeňský komplex v soukromém domě tady v Pompejích,“ dodal.

Jen lázeňská šatna má sytě červené zdi a mozaikou vykládanou podlahu s geometrickými vzory, na kterou byl použit mramor z celé Římské říše. V další místnosti, jejíž duté stěny a vyvýšenou podlahu ohříval cirkulující teplý vzduch, se pak „šťastlivci“ prohřívali v horké vodě. Ve třetí místnosti se mazali olejem a ve čtvrté chladili ve více než metr hlubokém bazénu, do kterého se vejde až třicet lidí. Právě místnost s bazénem s červenými sloupy a freskami atletů je podle archeologů ze všech čtyř nejokázalejší.

Za „horkou“ místností se nacházela ještě služební místnost s kotelnou. Potrubí tam přivádělo vodu z ulice – část se odváděla do bazénu a zbytek se ohříval v olověném kotli určeném pro horkou místnost. Ventily, které regulovaly průtok, vypadají podle archeologů tak moderně, jako by se jimi dalo otáčet i v současnosti. S pecí umístěnou pod místností muselo být podle nich ve služební místnosti otrokům, kteří celý systém udržovali v chodu, nesnesitelné horko.

Vykopávky jsou ve své závěreční fázi. Zatím je smí vidět jen omezený počet návštěvníků, později budou plně přístupné.

Loni archeologové našli v této rezidenci impozantní banketní sál s černými stěnami a mytologickými motivy z trojské války. Objevili také menší, intimnější místnost vymalovanou bleděmodrou barvou, kam se obyvatelé domu chodili modlit k bohům. V domě objevili i kostry dvou obětí katastrofy.

Římské město Pompeje se nacházelo na úpatí sopky Vesuv. Její výbuch v roce 79 našeho letopočtu zabil tisíce lidí, město zasypal popelem a zalil lávou, a část města se tak uchovala téměř netknutá. Archeologické vykopávky a výzkumy začaly ve městě v polovině 18. století.

Účinnější léčbu Alzheimerovy choroby by mohl slibovat xenon

Sciencemag.cz

Většina léčebných postupů, které se dnes používají na ochranu před Alzheimerovou chorobou, se zaměřuje na amyloidní plaky a sešmodrchané proteiny tau, které se hromadí v mozku – ať už jako samotná příčina nemoci, nebo jako její průvodní jev.

Nová studie navrhuje naprosto odlišný přístup: její autoři tvrdí, že inhalace xenonu potlačuje zánět v oblastech neuronů, snižuje atrofii mozku a zvyšuje odolnost neuronů – alespoň u myších modelů Alzheimerovy choroby. Přitom byly testovány hned 2 modely, jeden s amyloidní patologií a druhý s tau, xenon byl účinný v obou případech. Vdechování zvýšilo aktivitu mikroglií, buněk, které se v nervové tkáni účastní imunitních reakcí a mj. odstraňují amyloidy.

Výzkum provedli vědci z programu Mass General Brigham a Washington University School of Medicine v St. Louis. V nejbližší době by měla být zahájena fáze I klinického hodnocení této léčby na zdravých dobrovolnících. Samozřejmě je celkem nečekané, že by xenon mohl mít tak hluboký neuroprotektivní účinek, však jde o inertní, nereaktivní plyn. K jeho výhodám oproti jiným potenciálním léčivům mozku patří to, že bez problémů prochází hematoencefalickou bariérou a z krevního řečiště přechází přímo do tekutiny obklopující mozek. Je třeba ovšem dodat, že nešlo zase o nápad z čistého nebe: xenon se již v lidské medicíně používá jako anestetikum a neuroprotektivum při léčbě poranění mozku (poznámka: i když se uvádí, že jako anestetikum není příliš účinný a navíc je hodně drahý).

Co se týče plánované klinické studie, v prvních fázích se má stanovit bezpečnost a dávkování. Poté chce výzkumný tým pokračovat ve studiu mechanismů, jimiž plynný xenon dosahuje svých účinků, a také zkoumat jeho potenciál pro léčbu dalších onemocnění, jako je roztroušená skleróza, amyotrofická laterální skleróza a oční choroby, které zahrnují ztrátu neuronů. Tým také vyvíjí technologie, které by pomohly efektivněji využívat plynný xenon, případně jej recyklovat.

Wesley Nogueira Brandao et al, Inhaled Xenon modulates microglia and ameliorates disease in mouse models of amyloidosis and tauopathy, Science Translational Medicine (2025). DOI: 10.1126/scitranslmed.adk3690. www.science.org/doi/10.1126/scitranslmed.adk3690 Zdroj: Mass General Brigham / MedicalXpress.com

Poznámka: Vůbec je zajímavé, jak se liší působení různých inertních plynů na lidský organismus. Viz třeba dýchací směsi (pro potápěče apod.), kam se místo dusíku přidává stejně inertní helium apod. Proč by xenon měl na mozek působit jinak než argon nebo neon? Atd.

Zdroj: sciencemag.cz

Proč nás děsí hadi, přestože jsme je ještě nepotkali?

Studie ukazují, že i sedmiměsíční kojenec, který se nikdy s nimi nesetkal, reaguje na hady velmi intenzivně. Vědce zajímalo, jak je možné, že se bojíme něčeho, s čím ještě nemáme zkušenost, přitom s mnoha dalšími tvory problém nemáme.

Věda objasňuje naše strachy

Japonští vědci provedli experiment s makaky (Macaca fuscata), kteří neměli živou zkušenost s hady. Ukazovali jim fotografie mloků a hadů. Jak se očekávalo, makakové reagovali na fotografie hadů mnohem pohotověji než na fotografie mloků. Co za to mohlo?

Někoho by mohlo napadnout, že je alarmující vidět tvora, který se pohybuje bez použití nohou. Nicméně když vědci modifikovali fotografii mloka tak, aby měl na sobě šupiny, zaznamenali u primátů stejně pohotové reakce jako dříve s hady.

Vše máme zakódováno hluboko v sobě

Ukazuje se tak, že někde v genetické paměti máme zafixovanou obezřetnost vůči tvorům, kteří mají výrazné šupiny, jako hadi.

Člověk a naši společní předkové s dalšími primáty se vyvíjeli v Africe, většinou v oblastech, kde hadi tvořili významné procento nebezpečných predátorů. Na naše předky tak vyvíjeli vysoký selekční tlak, který se vepsal do podvědomí mnoha nejen lidí.

A strach z hadů je opodstatněný z velké míry dodnes. Hadi mají na svědomí přibližně 94 000 úmrtí člověka ročně. Pro srovnání, obávaný žralok zabil v roce 2023 pouze 14 lidí. Evolučně se tak vyplatí hady rozpoznat mnohem rychleji než jiné tvory.

Mám se bát?

V Česku můžeme být poměrně v klidu, nejsme Austrálie. Jediný jedovatý had na našem území je zmije obecná, a ta většinou zmizí rychleji, než si ji sami stihnete všimnout.

Česko vypustilo do vesmíru svou největší družici, sloužit bude obraně

Česko v úterý vypustilo do vesmíru prozatím svou největší družici SATurnin-1. Sloužit má k obraně a bezpečnosti. Na rozdíl od jiných družic není závislá na zahraničních technologiích a jejím úkolem bude pořizovat snímky planety. Družici představili zástupci Výzkumného zkušebního a leteckého ústavu (VZLU) Aerospace, který ji vytvořil na zakázku od ministerstva obrany. Na oběžnou dráhu ji vynesla z USA raketa Falcon-9 společnosti SpaceX.

„SATurnin-1 dále rozšíří schopnosti Vojenského zpravodajství a jeho satelitního centra, které je budováno od roku 2018. Snímky pořízené centrem slouží nejen pro účely zajištění obrany a bezpečnosti České republiky nebo aliančních partnerů, ale v případě potřeby je využívají i orgány státní správy a krizového řízení,“ vysvětlila ministryně obrany Jana Černochová (ODS).

„Česká republika takhle výkonnou družici neměla. Družice poskytuje určitá přesná data, aby naše země měla globální informace, které běžně nejsou dostupné,“ doplnil generální ředitel zmíněného ústavu Josef Kašpar.

SATurnin-1 je největší českou družicí ve vesmíru. Rozpětí po roztažení solárních panelů je 87 centimetrů, tělo družice má rozměry 32 x 22,5 x 22,5 centimetru. Hmotnost má přibližně čtrnáct kilogramů. Hlavním přístrojem je teleskop s vysokým rozlišením určený pro snímkování Země, který má kapacitu až sto snímků za den. Data na palubě zpracovávají algoritmy umělé inteligence.

„V dnešním světě se stále častěji ukazuje, že mít schopnost pořizovat snímky z vesmíru, a díky nim analyzovat dění na Zemi, je bezpečnostní i hospodářská nutnost. SATurnin-1 je další z významných družicových misí VZLU Aerospace, které pomáhají Česku naplňovat její zájmy a zároveň přispívají ke znalostnímu, technickému i obchodnímu rozvoji českého kosmického průmyslu,“ pokračoval Kašpar.

První návrh vznikl v roce 2022

Důležité komponenty družice vyvinuly firmy a instituce v České republice, integrována byla v areálu VZLU Aerospace v pražských Letňanech. První návrh družice vznikl v roce 2022, integrace byla zahájena v roce 2023 a dokončena v září 2024. Následně byl SATurnin-1 v říjnu 2024 transportován z České republiky do USA ke startu. Na vnitřní straně jedné ze stěn družice jsou vygravírována jména těch, kteří se na vývoji podíleli, i týmu zadavatelů.

„V družici SATurnin-1 máme k dispozici unikátní domácí zdroj satelitních dat, jenž bude možné prioritně využívat pro dlouhodobý monitoring zájmových oblastí. Současně nám to do budoucna přinese finanční úspory, protože budeme méně odkázaní na komerční zahraniční poskytovatele satelitních obrazových dat,“ uvedl ředitel Vojenského zpravodajství Petr Bartovský.

Aktuálně ústav pracuje na programu AMBIC, což bude družice, která má také sledovat povrch Země, nicméně má sloužit k jiným než bezpečnostním účelům. „Připravujeme také družici s vědeckým potenciálem, což by mohlo vědcům dát informace o vzniku těžkých prvků, a poté dvě družice VZLUGEM,“ dodal Kašpar.

V úterý americká raketa Falcon-9 mimo jiné vynesla do vesmíru také družici TROLL, kterou vyvinula brněnská firma TRL Space. Je vybavena hyperspektrální kamerou, jež z oběžné dráhy Země dokáže pořizovat detailní snímky povrchu. Tyto snímky přispějí například k přesnějšímu mapování stavu životního prostředí.

VZLU Aerospace je národním centrem pro výzkum, vývoj a testování v letectví a kosmonautice. Jeho posláním je poskytovat vědecko-výzkumnou podporu průmyslu a přinášet inovativní řešení.

Zdroj:ČTK

Broušení jazyků

V únoru 2022 zemřela 93letá Cristina Calderón Harbanová, poslední mluvčí chilského jazyka Yagán. Smrtí 97letého Edwarda „Neda“ Maddrella zanikla roku 1974 manština, jazyk používaný na ostrově Man. Takových vyhynulých jazyků je 330, přitom stejný osud hrozí v tomto století přibližně stejnému množství jazyků. Pokud nic neuděláme, toto kulturní bohatství lidstva zmizí v nenávratnu.

Snaha umožnit malým jazykům rovnocenné použití jazykových technologií naráží na limity současných modelů umělé inteligence pro automatické rozpoznávání řeči, vznikajících zpravidla tréninkem na záznamech milionů hodin mluvené řeči a jejich přesném přepisu do textu. Je to však příliš komplikované a drahé. Proto vědecko-technologické skupiny s pomocí veřejných prostředků hledají cestu, jak tento handicap překlenout. Jedna z nich je na Edinburské univerzitě a soustřeďuje se na výzkum jazyků „globálního jihu“. Jejím členem je počítačový vědec Ondřej Klejch.

Jak vyplývá z celosvětových statistik, kriticky ohrožených jazyků s méně než deseti mluvčími je v současnosti 313. Dají se ještě zachránit? — Jde o to, jak definujeme záchranu. Jeden z důvodů, proč vyvíjíme nové jazykové technologie, je dokumentace ohrožených jazyků. Jedna ze skupin Edinburské univerzity, zaměřená na generování řeči, má díky kanadským kolegům přístup k domorodému národu Saanichů, jejichž jazykem SENĆOŦEN mluví posledních sedm rodilých mluvčích. Pro výzkum to má zajímavé důsledky, protože v rámci výzkumu je třeba počítačem generovanou řeč následně hodnotit, aby bylo zřejmé, jak dobře rodilým mluvčím zní. Od sedmičlenné skupiny je spektrum názorů velmi omezené. Vysoký věk těchto osob navíc čas pro získání zpětné vazby velmi limituje.

Vaše skupina si pro výzkum vybrala xhoštinu – jeden z jedenácti úředních jazyků Jihoafrické republiky, jímž mluví až 20 milionů lidí. I takto velký jazyk je ohrožený zmarem?

V tuto chvíli možná ne, ale jeho mluvčí svou mateřštinu používají jinak než my češtinu. Ve svých telefonech mají nainstalovánu aplikaci WhatsApp, jíž si místo textových zpráv posílají výhradně hlasové záznamy.1) Když se chtějí vrátit k nějaké nahrávce, nezbývá jim než si všechno znovu poslechnout. Představte si, že by čeština neměla žádnou psanou podobu, jel byste autem a zaujala by vás informace z vysílání rozhlasu. Po příjezdu domů byste se k ní chtěl vrátit, ale neměl byste jak – nikde žádný zápis, abyste v něm vyhledával podle klíčových slov. Zůstalo by jen to, co jste si zapamatoval z vysílání. Napadlo nás tedy vyvinout pro xhoštinu nástroj, který by nahrávky v telefonech přepsal, aby uživatelé mohli zpětně identifikovat obsah a vyhledávat v něm.

Nebylo by jednodušší, kdyby lidé pro komunikaci xhoštinou používali rovnou textové zprávy?

Jistě, ale lokalizace klávesnic pro jazyk jsou těžkopádné, proto mluvčí používají tento jazyk takřka výhradně v mluvené podobě. Na internetu jsem sám našel jen pár milionů xhoských slov, což je opravdu žalostně málo. Navíc texty ani nebyly standardizované nějakými jednotnými pravidly jako třeba čeština. Ukázalo se to později při práci s komunitou z předměstí Langa v jihoafrickém Kapském Městě, v níž se tímto jazykem běžně mluví. Když jsme se ptali pěti různých lidí, jak by napsali jednu větu, dali nám pět dramaticky rozdílných odpovědí.

Odkaz na celý článek

Opravdu se u Amišů nevyskytují chronické nemoci?

Na sociálních sítích se často tvrdí, že Amišové jsou nejzdravější lidé na světě - netrpí chronickými nemocemi, jako je rakovina, cukrovka nebo autismus. Důvodem je údajně jejich odmítání očkování. Ale je to skutečně pravda?

Tvrzení, že Amišové netrpí chronickými nemocemi a nejsou postiženi moderními zdravotními problémy, neobstojí při kritickém zkoumání.

Zdroj: https://www.mimikama.org/sind-die-amische-wirklich-frei-von-krankheiten/

Tvrzení

Amišové jsou prý nejzdravější lidé na světě, protože údajně nejsou očkováni a netrpí chronickými nemocemi, jako je rakovina, cukrovka nebo autismus.

Fakta

Toto tvrzení je nepravdivé. Studie ukazují, že Amišové skutečně trpí chronickými nemocemi, i když se jejich zdravotní statistiky v některých oblastech liší od statistik celé americké populace. Amišové očkování zásadně neodmítají a mnoho dětí v komunitě je očkováno.

Stručný přehled skutečností:

• Amišové a očkování: Amišové očkování v zásadě neodmítají; mnoho dětí je alespoň částečně očkováno.
• Chronická onemocnění: Mezi Amiši se také vyskytují nemoci jako rakovina, cukrovka a dokonce i autismus.
• Výskyt rakoviny: I když je výskyt rakoviny u Amišů nižší než průměr v USA, rakovina se vyskytuje.
• Nepravdivá tvrzení: Tvrzení, že amišové netrpí autismem nebo mají méně úmrtí na Covid, byla vyvrácena.

Jsou Amišové opravdu nejzdravější lidé?

Amišové jsou známí svým odloučeným způsobem života: Amišové jsou známí tím, že se někdy obejdou bez moderních technologií, vedou prostý život a často mají horší přístup k americkému systému zdravotní péče. Tento způsob života je často idealizován v sociálních médiích - zejména v diskusích o očkování a chronických onemocněních. Diferencovaný pohled však ukazuje, že rozšířené tvrzení, že amišové jsou "dokonale zdraví", není obhajitelné.

Co říkají studie?

Rakovina, cukrovka, autismus a očkování byly zdokumentovány i u Amišů:

• Rakovina: Podle studie z roku 2015 mají Amišové ve skutečnosti nižší výskyt rakoviny než celá populace USA. Přičítá se to jejich životnímu stylu, který zahrnuje více pohybu a menší spotřebu tabáku. Tvrzení, že se u nich rakovina vůbec nevyskytuje, je však zkrátka mylné.

Cancer screening practices among Amish and non-Amish adults living in Ohio Appalachia https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/21729158/

• Podobně je to i s cukrovkou: studie, která analyzovala údaje z let 2010 až 2018, ukázala, že cukrovkou trpí i Amišové. Je však zarážející, že mnozí z nich mají horší přístup k lékařské péči, a proto jsou diagnostikováni méně často. Onemocnění je však přítomno.

Prevalence, control, and treatment of diabetes, hypertension, and high cholesterol in the Amish https://drc.bmj.com/content/8/1/e000912

• Autismus není v amišských komunitách cizí: představa, že se autismus mezi amiši nevyskytuje, je také mylná. Přestože neexistují žádné rozsáhlé studie, které by výslovně zkoumaly výskyt autismu mezi amiši, neexistuje žádný vědecký důkaz, který by potvrzoval úplnou absenci tohoto onemocnění.

Prevalence Rates of Autism Spectrum Disorders Among the Old Order Amish https://imfar.confex.com/imfar/2010/webprogram/Paper7336.html

• Očkování - neochota, ale ne všeobecné odmítání: Obecně rozšířeným předpokladem je, že komunita očkování zcela odmítá. To však není pravda. Průzkum z roku 2007 v Holmes County v Ohiu - regionu s velkou amišskou populací - zjistil, že přibližně 86 % dětí bylo alespoň jednou očkováno. Přestože je tato skupina obyvatelstva k očkování skeptičtější a míra proočkovanosti je nižší, komunita očkování kategoricky neodmítá.

Vaccination patterns of the northeast Ohio Amish revisited https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0264410X21000268?via%3Dihub

Underimmunization in Ohio's Amish: Parental Fears Are a Greater Obstacle Than Access to Care https://publications.aap.org/pediatrics/article-abstract/128/1/79/30323/Underimmunization-in-Ohio-s-Amish-Parental-Fears?redirectedFrom=fulltext?autologincheck=redirected

Role dezinformací

V sociálních médiích je amišský způsob života často glorifikován a instrumentalizován, zejména aktivisty proti očkování. Domnívají se, že údajné zřeknutí se očkování dělá z amišů obzvláště zdravé lidi. Důležité faktory, jako je životní styl, strava a genetické vlastnosti, jsou zcela ignorovány. Tyto mýty vedou k nekontrolovanému šíření dezinformací.

Dalším příkladem je tvrzení, že Amišové měli méně úmrtí během pandemie Covid-19, protože se nenechali očkovat. Toto tvrzení vyvrátila německá tisková agentura již v roce 2023. Ve skutečnosti mnoho úmrtí na Covid v amišských komunitách jednoduše nebylo nahlášeno nebo nebylo registrováno, což vedlo k falešným závěrům.

Auch bei Amischen gab es Übersterblichkeit während Corona https://dpa-factchecking.com/germany/230804-99-703189/

Závěr o Amiších a zdraví

Představa, že Amišové jsou zcela bez chronických onemocnění, je mylná. Nemoci jako cukrovka, rakovina a autismus se vyskytují i v těchto komunitách, i když někdy za jiných podmínek než v běžné populaci. Amišové navíc očkování kategoricky neodmítají, i když jsou v průměru zdráhavější.

Jaké poučení si z toho odnášíme?

Fakta je třeba vždy kriticky zkoumat - zejména pokud jsou prezentována na sociálních sítích. Glorifikace životního stylu nesmí sloužit jako základ pro dezinformace, které ignorují vědecké poznatky.

PODCAST: Zpívající myšáci a liběchovská prasátka. Jak se dělá věda mezi zvířaty?

Vydejte se s námi do Liběchova na Mělnicku, kde v prostorách bývalé venkovské rezidence synovce Aloise Rašína sídlí Ústav živočišné fyziologie a genetiky AV ČR. Historickým areálem i chovem liběchovských miniprasat nás provází evoluční bioložka Barbora Vošlajerová. Liběchovští vědci a vědkyně se věnují základnímu i aplikovanému výzkumu vývojových procesů v oblasti fyziologie, genetiky, ekologie a evoluce. Velkými pomocníky jsou jim přitom zvířata jako modelové organismy. Díky nim se daří vyvíjet např. léčebné metody Crohnovy a Huntingtonovy choroby.

Barbora Vošlajerová se ve svém vlastním výzkumu zaměřuje na komunikaci myši domácí a vedle toho popularizuje vědu nejen svou, ale i svých kolegů z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR.

V terénní epizodě uslyšíte zpěv myších samečků a dozvíte se, proč je pro evoluční biologii významná tzv. hybridní zóna, která prochází západním cípem naší země.

Moderace a edit: Jitka Kostelníková // Master: Jan Mesany // Epizoda vznikla s podporou Strategie AV21.

Kyberkoutek: Budoucnost kybernetické války – nové hrozby a obranné strategie

Představte si svět bez internetu, bez funkčních telefonů, kde vám lednička nerozsvítí světlo, natož aby uchovala vaše jídlo v chladu. Sporák odmítá spolupráci a televize nevysílá. Ve chvíli, kdy zmizí možnost elektronické komunikace, může se zdánlivě moderní a stabilní společnost během pár hodin proměnit v chaos. Něco podobného je dobře ztvárněno v americkém filmu Smrtonosná past 4, kde se svět ocitá v situaci kybernetického kolapsu. Hlavní postava, John McClane, čelí situaci, kdy teroristé využívají kybernetické útoky k paralyzování infrastruktury Spojených států. Tento fiktivní příběh není tak vzdálen realitě, jak by se mohlo zdát.

Kybernetická válka se stala jedním z největších strašáků 21. století. Dokáže zneškodnit armády, ochromit ekonomiky a dostat celé národy na kolena – a to vše bez jediného výstřelu.

Hrozba elektromagnetických zbraní

Jedním z klíčových nástrojů, které mohou způsobit kolaps moderní společnosti, jsou elektromagnetické zbraně. Tyto zbraně, známé jako EMP (elektromagnetický puls), mohou během zlomku vteřiny vyřadit elektroniku na rozsáhlém území. Představte si, že by všechny elektronické zařízení v celé zemi přestaly fungovat. Bankomaty by se vypnuly, auta s elektronickými systémy by zastavila a zásobování potravin by bylo nemožné.

Některé světové velmoci skutečně zvažují použití EMP zbraní jako součást své vojenské strategie. Ať už jde o Rusko, Čínu nebo Spojené státy, všechny tyto státy investují do vývoje technologií, které by mohly v případě konfliktu vyřadit nepřátelskou infrastrukturu z provozu. Důsledky takového útoku by byly devastující – nejen pro vojáky na frontě, ale i pro obyčejné civilisty, kteří by se ocitli bez základních prostředků pro přežití.

Kybernetické útoky jako moderní zbraně

Kromě EMP zbraní existuje i další hrozba: kybernetické útoky. Ty už nejsou jen hrozbou budoucnosti – jsou realitou současnosti. V posledních letech jsme svědky toho, jak hackerské skupiny napadají klíčovou infrastrukturu, ať už jde o energetické sítě, nemocnice nebo vodárny. Tyto útoky nejsou vždy vedeny státy, ale často i soukromými skupinami s různými motivacemi – od finančního zisku až po politický aktivismus.

Příkladem může být útok na ukrajinskou energetickou síť v roce 2015, který způsobil rozsáhlé výpadky elektřiny. Nebo ransomware útok na Colonial Pipeline ve Spojených státech v roce 2021, který ochromil dodávky paliva na východním pobřeží. Tyto incidenty ukazují, jak zranitelná je naše moderní společnost, která spoléhá na digitální technologie.

Jak se bránit v kybernetickém světě?

Světové vlády si uvědomují rizika spojená s kybernetickými hrozbami a investují miliardy dolarů do obranných opatření. Kybernetická bezpečnost se stala prioritou nejen pro armády, ale i pro civilní sektor. Základem obrany je prevence – od šifrování dat, přes sofistikované firewally až po vzdělávání uživatelů o rizicích, která přinášejí phishingové e-maily nebo slabá hesla.

Dalším důležitým prvkem je budování odolnosti vůči útokům. To zahrnuje například decentralizaci klíčové infrastruktury, aby ji nebylo možné zničit jediným úderem, nebo zavádění záložních systémů, které umožní rychlé obnovení provozu. Máme se obávat postapokalyptických scénářů známých z sci-fi?

Myšlenka, že bychom se mohli ocitnout ve světě podobném těm, které vídáme ve sci-fi filmech a seriálech, je děsivá, ale ne nereálná. Postapokalyptické příběhy nás fascinují právě tím, že ukazují, jak by lidstvo mohlo reagovat, kdyby přišlo o své technologické vymoženosti a muselo se vrátit k základnímu boji o přežití. Některé scénáře, které známe z populární kultury, jsou však spíše alegoriemi na naši současnost, zatímco jiné se velmi konkrétně dotýkají reálných hrozeb.

Představme si například svět, kde je infrastruktura zcela zničena, komunikační technologie nefungují a společnosti se začínají rozpadat. Něco podobného vidíme ve filmech jako Šílený Max, kde se lidé dělí na malé kmeny bojující o zdroje. Nebo seriál Walking Dead, kde pád civilizace vede k morálním dilematům, ztrátě lidskosti a postupnému zrodu nových společenských pravidel. Jsou tyto dystopie jen fikcí, nebo bychom v případě totálního kolapsu opravdu skončili takhle?

Pravděpodobnost chaosu

Většina odborníků se shoduje, že během prvních hodin až dnů po rozsáhlém kolapsu technologií by nastal zmatek a zhoršení situace by bylo exponenciální. První by trpěly velká města, kde je populace závislá na dodávkách elektřiny, potravin a vody. Pokud by například přestaly fungovat energetické sítě nebo doprava, začaly by se rychle vyčerpávat zásoby v obchodech. Zároveň by lidé ztratili přístup k informacím, což by podpořilo paniku a šíření fám.

Psychologie lidí v takových situacích je velmi nepředvídatelná. Zatímco někteří by se spojili a snažili se přežít společně, jiní by mohli podlehnout strachu a agresi. Rabování, konflikty o základní zdroje a snaha získat kontrolu nad zbytkem zásob by mohly být jen začátkem.

Realita versus fikce

Postapokalyptické světy v sci-fi jsou často dramatizované a zaměřené na extrémní případy. Ve skutečnosti by ale nemuselo dojít k úplnému rozpadu společnosti. Lidé mají úžasnou schopnost adaptace. Už během historie jsme čelili různým katastrofám – od válek po přírodní pohromy – a přesto jsme dokázali přežít a znovu budovat. V mnoha případech právě spolupráce a solidarita vedly k tomu, že se komunity semkly a našly cestu vpřed.

Co nám sci-fi říká o naší vlastní budoucnosti?

Jedním z důvodů, proč nás postapokalyptické scénáře tolik přitahují, je, že nám umožňují přemýšlet o tom, co by se stalo, kdybychom přišli o všechno, co považujeme za samozřejmé. Jsou zrcadlem našich obav – obav z přílišné závislosti na technologiích, ztráty přírodních zdrojů nebo dokonce z naší vlastní lidskosti.

Ale sci-fi může být také varováním. Ukazuje nám, že prevence je lepší než léčba. Místo toho, abychom jen sledovali, jak fiktivní hrdinové bojují o přežití, bychom se měli zaměřit na to, jak předcházet podobným scénářům v reálném světě. Investice do kybernetické bezpečnosti, posílení infrastruktury a vzdělávání o tom, jak čelit krizím, jsou klíčové kroky, které nás mohou ochránit před tím, aby se sci-fi stalo realitou.

Mohli bychom vůbec přežít bez technologií?

Konečná otázka zní: Jsme ještě schopni žít bez technologií, nebo jsme na nich příliš závislí? Pravda je, že většina lidí už neovládá dovednosti, které byly před sto lety běžné. Umíte si sami vypěstovat jídlo? Dokážete rozdělat oheň bez zápalek? Víte, jak purifikovat vodu, aby byla pitná?

Možná je načase se nad tím zamyslet. Nemusíme nutně očekávat apokalypsu, ale občasné výpadky nebo krize už zažíváme i dnes. Připravenost na nejhorší není o panice, ale o schopnosti přežít a adaptovat se. A možná je na čase, abychom si tyto dovednosti začali znovu osvojovat – nejen pro případ, že by svět skončil jako ve sci-fi, ale i proto, abychom si více vážili toho, co máme.

‚Stávám se smrtí, ničitelem světů.‘ Oppenheimer atomovky litoval, v týmu měl sovětské špiony

Oppenheimer. Otec atomové bomby. Jak se jím stal? Vyčítal si někdy to, co se stalo v Hirošimě a Nagasaki? A neměl u sebe v týmu náhodou sovětského špiona? I na to odpovídá ve druhém díle podcastové série ATOM Vlastislav Bříza, expert na jaderné zbraně z Univerzity Karlovy. Ptá se Matěj Skalický.

PLAY

V oblasti dnešní Vídně byly v raném středověku geneticky vzdálené skupiny, které se integrovaly do jedné společnosti

Kulturní integrace zřejmě fungovala i přes velké genetické rozdíly a tito lidé se asi považovali za Avary.

Vědci z Masarykovy univerzity společně s mezinárodním týmem provedli archeogenetickou analýzu více než 700 lidských koster z raného středověku. Dvě velká pohřebiště, Mödling a Leobersdorf, byla geneticky analyzována v celém svém rozsahu. Překvapivým výsledkem bylo, že jedinci z Leobersdorfu byli většinou východoasijského původu, zatímco pohřbení v Mödlingu měli většinou evropské předky. Jak vědci uvádějí v prestižním časopise Nature, obě komunity žily vedle sebe po dobu nejméně šesti generací.

Výzkum kombinující poznatky z různých vědeckých oborů ukázal, že geny a kultura mohou nést různé signály. Genetická studie pohřebišť z avarského období v 8. století n. l. je součástí projektu Evropské výzkumné rady HistoGenes, na kterém spolupracuje i ArcheoGen tým Zuzany Hofmanové z Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Avaři přišli v 6. století z východoasijských stepí a usadili se ve východní části střední Evropy mezi místním obyvatelstvem. Přestože naleziště avarských pohřebišť v okolí dnešní Vídně nabízejí bohatý archeologický materiál, mnoho otázek zůstalo nezodpovězených. Byli lidé pohřbení na těchto lokalitách potomky avarských dobyvatelů, nebo předchozího obyvatelstva, které se integrovalo do avarské společnosti? Nebo se tyto dvě skupiny již dávno smísily, jak mnozí předpokládali? Analýza dvou velkých lokalit jižně od Vídně, 500 hrobů v Mödlingu a téměř 150 v Leobersdorfu, přinesla nečekané výsledky. Napomohla jim i precizní analýza v archeogenetických laboratořích ArcheoGenu MUNI, kterými tyto vzorky během analýzy prošly. „Vzorky se analyzují specifickými postupy, které minimalizují možnou kontaminaci vzorku skrz DNA z okolí,” říká Pavlína Ingrová, členka ArcheoGen týmu a spoluautorka studie.

Setkání východní Asie s Evropou v Dolním Rakousku

„Když jsme se podívali na DNA získanou z lidských ostatků z těchto sousedních pohřebišť, byli jsme velmi překvapeni, “ uvádí Zuzana Hofmanová, vedoucí archeogenetického týmu, která celou mezinárodní studii koordinovala. Zatímco obyvatelé Leobersdorfu byli převážně východoasijského původu, ti pohřbení v Mödlingu měli předky spojené s evropskými populacemi. Genetický rozdíl mezi oběma skupinami byl skoro u všech jedinců z těchto pohřebišť velmi zřejmý, jako by se porovnávali dnešní lidé z Evropy a východní Asie. A přitom před genetickou analýzou mezi nimi nebyly pozorovány žádné rozdíly. Archeologické pozůstatky obou komunit a jejich způsob života byly velmi podobné. Kulturní integrace tak zřejmě fungovala i přes velké genetické rozdíly a tito lidé se zřejmě považovali za Avary.

Soužití v míru

Historické doklady se shodují s důkazy z antropologie a archeologie, že se jednalo o jedno z nejmírumilovnějších období v dějinách vídeňské oblasti, a to navzdory pověsti Avarů jako válečníků. Na kostrách se nenachází žádná bojová zranění a téměř žádné známky nemocí. Také zbraně byly do hrobů ukládány jen výjimečně. Díky nové strategii celoplošného odběru vzorků a vysoce citlivé genetické analýze bylo možné mezi zemřelými objevit vysoký počet příbuzných. „Velké množství genetických vztahů mezi jednotlivci nám umožnilo rekonstruovat šestigenerační rodokmeny na obou lokalitách, ty byly dokonce souběžné,” dodává Zuzana Hofmanová. Jen výjimečně postrádali jedinci na každém pohřebišti nějakou biologickou vazbu na někoho jiného, téměř všichni byli nějak spřízněni. „Přesto se nenašly žádné vztahy mezi příbuznými, a to ani mezi vzdálenými,” přibližuje Denisa Zlámalová, členka ArcheoGen týmu a spoluautorka studie. Zajímavé je, že se podařilo zjistit, že téměř žádná z matek nebyla narozena na místě, kde byla pohřbena: partnerky místních mužů, budoucí matky, musely tedy pocházet z jiných regionů a jiných komunit. Genetické vazby mezi souběžně fungujícími a jen 20 km vzdálenými pohřebišti v Mödlingu a Leobersdorfu však přesto téměř neexistovaly. Obě komunity se řídily podobnou sociální praxí, kdy si vybíraly partnerky pro muže z místních patrilinií z komunit, které jim byly geneticky podobné. Právě díky tomu se zachoval jejich odlišný původ: ženy, které se staly matkami v Leobersdorfu, zřejmě pocházely z komunit, které rovněž pocházely z východní Asie (možná z centra Avarské říše v dnešním Maďarsku), zatímco ty v Mödlingu byly evropského původu. Přesto se obě komunity nelišily zvyklostmi, postavením ani bohatstvím. Symboly vyššího společenského postavení, jako například kování opasků s vyobrazením gryfa, ale obecně celá jejich kultura a zvyky byly po dobu šesti generací stejné na obou pohřebištích: s největší pravděpodobností se lidé v obou komunitách považovali za Avary.

Takto rozsáhlé studie, které systematicky zkoumají pohřebiště, jsou v oboru stále vzácné. Pohřebiště v Mödlingu je jedno z největších, které kdy bylo geneticky analyzováno. Takové výsledky mají velký potenciál pro budoucí výzkum v různých oborech.

tisková zpráva Masarykovy univerzity

Jak na léčbu nemocí způsobených nesmyslnými kodony

Přestože přenos genetické výbavy mezi buňkami je přísně regulovaný, i „buněčný tesař se někdy utne“ a udělá fatální chybu, která vede ke vzniku genetických onemocnění. Takovou chybou je například vytvoření signálu pro předčasné ukončení syntézy životně důležitého proteinu – jako by se nechtěně vloudila tečka doprostřed věty. Vědci z Mikrobiologického ústavu AV ČR pronikli do jádra molekulárního procesu, který by se dal v budoucnu využít k léčbě nemocí způsobených tzv. nesmyslnými kodony. Výsledky publikoval prestižní časopis Nature Structural & Molecular Biology.

Vědci z Mikrobiologického ústavu AV ČR ve studii popisují, jak by bylo možné s pomocí upravených molekul tRNA odstranit onu „nechtěnou tečku“, a dokončit tím syntézu zmutovaných klíčových proteinů. Významně tak rozšířili chápání způsobu, kterým lze opravit chybné proteiny.

Složité dekódování a překlad

Genetická informace uložená v DNA se přepisuje do mRNA, která ji přenáší z jádra do cytoplazmy. Zde se mRNA setkává s ribozomem, jenž funguje jako vyladěný molekulární dekodér: překládá čtyřpísmenový kód mRNA na dvacetipísmenový jazyk bílkovin v procesu zvaném translace (překlad). Tento překlad umožňují molekuly transferové RNA (tRNA), jež ribozomu slouží jako výkladový slovník.

tRNA se mimo jiné podílejí i na procesu tzv. programovaného pročítání terminačního (ukončovacího) kodonu. Ten umožní, aby pokračovala syntéza proteinu, která by za normálních okolností již skončila.

„Aby syntéza proteinů pokračovala, musejí ty tRNA, které mají antikodony podobné terminačním kodonům, přelstít tzv. ukončovací proteinové faktory a začlenit se místo nich do ribozomálního dekódovacího centra tak, aby syntéza proteinů mohla dále pokračovat. Tedy tak, aby nedošlo k jejímu ukončení,“ vysvětluje Leoš Shivaya Valášek, vedoucí Laboratoře regulace genové exprese Mikrobiologického ústavu AV ČR, která se tímto procesem už řadu let zabývá.

Všemocné kontakty

Ne všechny tRNA ale tohle dokážou. Vědci z Mikrobiologického ústavu AV ČR nyní ukázali, že ty, které umí přelstít ukončovací faktory, utvářejí důležité kontakty s některými ribozomálními proteiny, jež tvoří dekódovací místo. Tyto kontakty jim pak umožní vytvořit natolik stabilní vazbu, že ji terminační faktory nenaruší a syntéza bílkovin tak může pokračovat dál.

„Toho by mělo jít využít pro vývoj léčebných postupů právě u nemocí způsobených nesmyslnými kodony. U těchto nemocí je hlavním problémem předčasně ukončená syntéza konkrétního klíčového proteinu. Cíleně upravené tRNA, u kterých budeme vědět, že se v dekódovacím místě stabilně ‚zahnízdí‘, by měly velmi účinně a cíleně potlačit ukončení překladu a umožnit dokončení syntézy celého proteinu,“ vysvětluje Petra Miletínová z Mikrobiologického ústavu AV ČR.

„Velkou výhodou tohoto přístupu je, že buňka molekuly tRNA velmi dobře zná, je na nich závislá. Jako terapeutikum bychom tedy do těla nevnášeli nic cizorodého, takže bychom neměli aktivovat imunitní odpověď,“ dodává Leoš Shivaya Valášek.

Od laboratorního stolu je cesta dlouhá

Nově popsaná zjištění otevírají dosud neprobádaný směr v biologii tRNA, který by mohl usnadnit návrh geneticky upravených tRNA se specificky pozměněnými dekódovacími schopnostmi pro léčení mnoha genetických onemocnění. Cesta ke konkrétnímu pacientovi je ale ještě dlouhá.

„I když jsme se my i naši zahraniční kolegové dostali už poměrně daleko, stále zbývá celá řada nevyřešených otázek. Například jak zajistit, že se speciálně upravené tRNA v těle dostanou přesně na místo určení, tedy k nejvíce postiženým tkáním či orgánům,“ říká Zuzana Pavlíková z Mikrobiologického ústavu AV ČR.

„Vyřešit se musí také stabilita takovýchto léčiv, dlouhodobost jejich účinku, univerzalita jejich použití pro různé typy těchto onemocnění,“ doplňuje Leoš Shivaya Valášek. „Další, zatím jen zpola vyřešenou otázkou je vliv těchto speciálně upravených tRNA na řádné ukončení syntézy proteinů všude tam, kde je to naprosto nezbytné, tj. na konci genetické informace všech ostatních genů,“ zdůrazňuje vědec.

Na základě této a předchozích studií experti z Mikrobiologického ústavu AV ČR společně s českými a zahraničními kolegy podali velký ERC grant, jehož náplní je právě řešení těchto a dalších klíčových otázek, které se vynořují mezi laboratorními modely a klinickou praxí.

Zdroj: tisková zpráva AV ČR

Pradávný mikroorganismus pomohl vědcům z CEITEC odhalit protein spojený s buněčnou odolností vůči stresu

Výzkumný tým Gabriela Dema z CEITEC Masarykovy univerzity (MUNI) objevil nový protein, který hraje důležitou roli při řízení výroby bílkovin v buňkách jedněch z nejodolnějších a nejstarších typů mikroorganismů na světě. Tento objev přispívá k našemu chápání toho, jak buňky šetří energii a přežívají v extrémním prostředí.

To by mohlo vést k novým poznatkům o způsobech, jak se buňky vyšších organismů, včetně těch lidských, přizpůsobují měnícím se podmínkám.

Až z Japonska putovaly do Brna na CEITEC MUNI vzorky vzácných pradávných mikroorganismů Pyrococcus furiosus. Tyto mikroorganismy patřící do domény archea se často vyskytují v extrémním prostředí, ve kterém by většina jiných organismů nepřežila – v horkých pramenech, ve slaných jezerech nebo v bažinách uvolňujících metan. Existují na Zemi už miliardy let a patří k prvním formám života. Jsou proto klíčové pro pochopení, jak život na Zemi vznikl a jak funguje i dnes.

Vědci z CEITEC zkoumali spolu s japonskými kolegy, jak tyto organismy žijící ve stresujících podmínkách regulují buněčnou translaci – proces, při kterém si buňka podle genetického návodu vyrábí bílkoviny nezbytné pro její správné fungování. Translace je energeticky velmi náročná, proto vědci předpokládali, že archea ovládají mechanismus, kterým translaci s ohledem na míru stresu pečlivě řídí.

„Když jsme vzorek vložili do kryo-elektronového mikroskopu, objevili jsme novou strukturu – doposud neznámý protein aRDF, který způsobuje, že se dvě malé ribozomální podjednotky spojí do dvojice (dimeru). Tento takzvaný anti-asociační faktor brání tomu, aby se malé ribozomální podjednotky spojovaly s velkou podjednotkou a vytvořily funkční ribozom. Tímto způsobem aRDF pomáhá regulovat syntézu proteinů a šetřit buňkám energii v extrémních podmínkách, ve kterých Pyrococcus furiosus žije,“ říká Ahmed Hassan, hlavní autor studie, která vyšla v časopise Nucleic Acids Research.

Nově objevený protein aRDF tak funguje jako „kontrolor“ výroby bílkovin. Díky tomu může buňka lépe regulovat množství a načasování produkce bílkovin, což jí pomáhá zvládat stresové situace, ve kterých čelí vysoké teplotě, nedostatku živin nebo jinému poškození. V takových situacích buňka zpomalí výrobu bílkovin, aby mohla soustředit svou energii na opravy a přežití.

Objev proteinu aRDF otevírá důležitou otázku, zda podobné regulační mechanismy existují i u složitějších organismů. Pokud se tak primitivní organismy dokáží adaptovat na nepříznivé prostředí důkladnou kontrolou produkce bílkovin, je možné, že tuto schopnost mají i vyšší organismy. „Domníváme se, že by se mohlo jednat o dosud neznámý mechanismus regulace translace – specifickou reakci na stres, při níž organismus prostřednictvím proteinu podobného aRDF snižuje aktivitu translace, aby se přizpůsobil nepříznivým podmínkám. Po odeznění stresu se protein deaktivuje a translace se vrátí k normálnímu stavu. Pokud tento anti-asociační faktor spojuje do dvojice (dimerizuje) ribozomální podjednotky vyšších organismů, mohl by nám pomoci pochopit, jak se lidské buňky adaptují na stresové podmínky,“ přibližuje Gabriel Demo, vedoucí výzkumného týmu, hypotézu, kterou chce tým ověřit dalším výzkumem.

Tento objev přispívá k našemu základnímu porozumění biologickým procesům a může mít široké aplikace v různých oblastech vědy a technologie, včetně biomedicíny a biotechnologií.

Tento výzkum byl podpořen Japan Society for the Promotion of Science, Uchida Energy Science Promotion Foundation, Národním ústavem virologie a bakteriologie a MŠMT ČR v rámci programu ERC CZ.

Zdroj: CEITEC

Supervenuše: Webbův dalekohled potvrdil nový typ exoplanet

Nová data z vesmírného dalekohledu Jamese Webba a simulační modely potvrdily další typ planety, který se nepodobá ničemu, co známe ze Sluneční soustavy. Astronomové tak získali další kousek skládačky popisující, jak vznikají planety a planetární systémy. Doposud bylo potvrzeno více než 5 000 exoplanet. Mnoho z nich se nepodobá žádné z planet ve Sluneční soustavě, takže je obtížné odhadnout jejich skutečnou podobu. Jeden z nejběžnějších typů exoplanet spadá do rozmezí velikostí mezi Zemí (superzemě) a Neptunem (subneptuny).

Vědci v těchto případech diskutují o tom, zda se jedná o kamenné planety podobné Zemi s hustou atmosférou bohatou na vodík, nebo o ledové planety podobné Neptunu obklopené atmosférou bohatou na vodu (vodní světy). Předchozí studie měly problém s vrstvami vysokých hustých mraků, které se zdají být na tomto typu planet běžné a ztěžují studium atmosféry pod nimi.

Mezinárodní tým vědců pod vedením Everetta Schlawina z Arizonské univerzity a Stewardovy observatoře a Kazumasy Ohna z Japonské národní astronomické observatoře nyní použil Vesmírný dalekohled Jamese Webba, aby se podíval skrz mraky na příklad tohoto druhu exoplanety známé jako GJ 1214 b. GJ 1214 b se nachází pouhých 48 světelných let od nás ve směru souhvězdí Hadonoše a je nejsnáze studovatelným příkladem této planety.

Namísto superzemě bohaté na vodík nebo vodního světa odhalily nové údaje koncentrace oxidu uhličitého srovnatelné s hodnotami zjištěnými v husté atmosféře Venuše.

Ze všech zvažovaných modelů ty, které nejlépe odpovídají datům, všechny naznačují atmosféru s převahou CO2, jakousi supervenuši.

Everett Schlawin et al, Possible Carbon Dioxide above the Thick Aerosols of GJ 1214 b, The Astrophysical Journal Letters (2024). DOI: 10.3847/2041-8213/ad7fef Kazumasa Ohno et al, A Possible Metal-dominated Atmosphere below the Thick Aerosols of GJ 1214 b Suggested by Its JWST Panchromatic Transmission Spectrum, The Astrophysical Journal Letters (2025). DOI: 10.3847/2041-8213/ada02c

Zdroj: National Astronomical Observatory of Japan / Phys.org, přeloženo, zkráceno

Genetické odchýlky černobyľských psov nespôsobila len radiácia - VEDA NA DOSAH

Výskum ponúka pohľad na nepriaznivé zdravotné riziká, ktorým môžu zvieratá aj ľudia čeliť v dôsledku kontaminácie životného prostredia.

Nová štúdia Štátnej univerzity v Severnej Karolíne a Mailmanovej školy verejného zdravia Kolumbijskej univerzity vyvracia teóriu, podľa ktorej majú psy z Černobyľa genetické mutácie spôsobené radiáciou. Výskumníci poukazujú na širšie spektrum potenciálnych zdravotných rizík vyplývajúcich z environmentálneho zaťaženia životného prostredia. Veria, že zistenia uverejnené v novej štúdii v časopise PLOS ONE prispejú k lepšiemu pochopeniu toho, ako môže jadrová katastrofa ovplyvniť populáciu v priebehu času.

Porovnávali dve populácie psov

Americkí vedci vo svojom výskume porovnávali dve populácie psov žijúcich na Ukrajine. Jedna z nich žije neďaleko Černobyľa, druhá priamo v zakázanej zóne v areáli atómovej elektrárne, v ktorej došlo v roku 1986 k jadrovej katastrofe.

„Pracovali sme s dvomi populáciami psov, ktoré síce delí len 16 kilometrov, (…) sú však geneticky odlišné,“ cituje tlačová správa Mailmanovej školy verejného zdravia Kolumbijskej univerzity Matthewa Breena, profesora genomiky na Štátnej univerzite v Severnej Karolíne a vedúceho výskumu. „Snažíme sa zistiť, či dlhoročné vystavenie nízkej úrovni environmentálnych toxínov, ako je radiácia, olovo atď., môže vysvetliť niektoré z týchto rozdielov.“

Podrobná analýza genómu

Tím Matthewa Breena sa venuje výskumu oboch skupín psov už dlhší čas. V predchádzajúcej štúdii skúmali vyše 300 psov žijúcich v lokalite Černobyľa. V prípade niektorých psov našli 391 oblastí genómu, ktoré vykazujú v porovnaní so zvyškom genómu odchýlky (v angličtine outliers).

Niektoré z týchto outliers obsahovali gény spojené s opravou poškodenej DNA. V rámci novej štúdie sa vedci snažili prísť na to, či boli zistené odchýlky dôsledkom mutácií, ktoré spôsobili negatívne dosahy havárie v Černobyli. Analyzovali preto genóm psov ešte podrobnejšie s cieľom nájsť dôkazy o mutáciách, ktoré sa mohli nahromadiť v priebehu času.

„Najprv sme zistili úroveň genetických rozdielov medzi dvomi populáciami psov, čo ukázalo, že genetika psov z Černobyľa je veľmi podobná populáciám psov v Rusku, Poľsku a okolitých oblastiach,“ opisujú vedci. „Vďaka tomu sme mohli použiť psy z Černobyľa ako reprezentatívnu kontrolnú populáciu, ktorú sme mohli porovnať so psami žijúcimi priamo v zóne jadrovej elektrárne.“

Pátrali po mutáciách DNA

Vedci začali hľadať rozdiely najprv na úrovni chromozómov, potom na malých intervaloch genómu a nakoniec v jednotlivých nukleotidoch. Tím sledoval akékoľvek abnormality a dôkazy o nahromadených mutáciách DNA zárodočnej línie, teda zmenách, ktoré sa vyskytujú v DNA reprodukčných buniek a v priebehu času sa odovzdávajú z rodičov na potomkov.

„Vieme, že napríklad vystavenie vysokým dávkam žiarenia môže vniesť nestabilitu chromozomálnej úrovne smerom dole. Hoci je táto populácia psov vzdialená tridsať alebo viac generácií od populácie prítomnej v čase katastrofy v roku 1986, mutácie by boli pravdepodobne stále zistiteľné, pokiaľ by týmto pôvodným psom poskytovali výhodu v prežití. V prípade týchto psov sme však žiadne takéto dôkazy nenašli,“ vysvetlil výskumný tím.

Autori však dodávajú, že to nevylučuje úlohu selekčných tlakov pri vysvetľovaní rozdielov medzi oboma populáciami psov. Selekčný tlak znamená v evolučnej biológii vplyv zvýhodňujúci v populácii určité jedince podľa špecifického kľúča. Selekčný tlak je základnou podmienkou existencie prirodzeného i umelého výberu.

„Je možné, že psy, ktoré žili dostatočne dlho na to, aby sa mohli rozmnožovať, už mali genetické vlastnosti, ktoré zvyšovali ich schopnosť prežiť. Možno teda na začiatku existoval extrémny selekčný tlak a potom psy v elektrárni proste zostali oddelení od mestskej populácie. Skúmanie tejto otázky je ďalším dôležitým krokom, na ktorom teraz pracujeme.“

Čo je cieľom výskumu

Vedci zdôrazňujú, že tieto zistenia sú len súčasťou širšieho obrazu toho, akú úlohu môže hrať nepriaznivé pôsobenie životného prostredia na zdravie zvierat i ľudí. „Väčšina ľudí považuje černobyľskú jadrovú haváriu za radiačnú katastrofu v opustenom kúte Ukrajiny, ale potenciálne nepriaznivé zdravotné dôsledky sú oveľa širšie,“ uviedol Norman Kleiman, spoluautor štúdie, ktorý pracuje na Kolumbijskej univerzite.

Dôvodom sú mnohé ďalšie toxíny, ktoré sa uvoľnili do životného prostredia počas následného čistenia a sanácie v priebehu troch desaťročí. Ide o ťažké kovy, olovnatý prášok, pesticídy a azbest.

Výskumný tím využíva tieto zistenia na lepšie pochopenie toho, ako môže drastický zásah do životného prostredia, napríklad jadrová katastrofa, ovplyvniť zdravie ľudí aj ich zvieracích spoločníkov do budúcnosti.

„Keďže je isté, že vzhľadom na naše čoraz technologickejšie a priemyselnejšie spoločnosti v budúcnosti nevyhnutne dôjde k ďalším takýmto katastrofám, musíme pochopiť potenciálne zdravotné riziká a to, ako najlepšie chrániť ľudí,“ uviedol Norman Kleiman v tlačovej správe.

Zdroj: EurekAlert, Focus.de, Columbia University

Bez regulací se mohou dál radikalizovat politické strany. Budou cílit na pudový strach, který pak může radikalizovat starší lidi a vést je k tomu, aby přestali věřit institucím

Poté, co firma Meta oznámila omezení takzvaného fact checkingu na síti facebook, začali odborníci naznačovat, že by se kvůli tomu mohlo více radikalizovat starší generace. Právě ty používají facebook především. Upozornil na to list The Guardian. „Bez regulací se mohou dál radikalizovat politické strany. Budou cílit na pudový strach, který pak může radikalizovat starší lidi a vést je k tomu, aby přestali věřit institucím,“ míní Eva Klusová, výzkumná analytička Akademie věd.

Při loňských protestech ultrapravice se podle listu The Guardian potvrdila radikalizace takzvaných boomerů, tedy lidí narozených v poválečném období až do poloviny 60. let. Právě ti prý snadněji podléhají zavádějícím informacím. Podle britského listu byli protestující loni v létě o dost starší než účastníci protestů například z roku 2011. Paní Klusová, jak jste přijala zprávu o tom, že Mark Zuckerberg, majitel Mety, hodlá rezignovat na ověřování zavádějících, manipulativních a lživých příspěvků?

Já jsem z toho samozřejmě nešťastná. Protože jak facebook, instagram nebo whatsapp se stávají podstatně nebezpečnějším prostředím pro nás, uživatele. Protože jsme podstatně více vystaveni nenávistným, manipulativním a zavádějícím zprávám.

Pro naši společnost je velkým ohrožením, že roste radikalizace. A že u mladší generace roste beznaděj, úzkost a inklinace k extrémnějším postojům.

Zastánci Zuckerbergova kroku naopak mluví o svobodě slova a konci cenzury. Je to pohled, pro který máte pochopení?

Absolutně ne. Protože si musíme uvědomit, že ani facebook, ani instagram nejsou demokratické prostředí, kde mají všichni rovnost v přístupu, jak sdělovat informace. Ten algoritmus jednoznačně favorizuje lež nebo extrémní, radikální postoje, které mají větší počet interakcí. A to znamená, že se podstatně více šíří.

Z výzkumů vyplývá, že lež a radikální postoj se šíří šestkrát rychleji než pravda.

To znamená, že hodní, mírumilovní lidé, kteří jsou na sítích laskaví, jsou potlačeni. A naopak zlí, nenávistní křiklouni mají větší prostor.

Pokud bychom to přirovnali ke školnímu prostředí, tak ty zlobivé děti by, pokud by nezasáhl učitel, dlouhodobě šikanovaly ty hodné. A z těch hodných by se za chvíli také staly zlé a nenávistné děti. Protože to prostředí by je k tomu nutilo, aby přežily.

Strach a nedůvěra

Máte vysvětlení, proč se, jak píše Guardian, radikalizují starší lidé? Proč populace protestujících stárne?

Řekla bych, že britské prostředí je v tomhle jiné než to české. Velká Británie má mnohem větší zkušenosti s terorismem, umřelo tam více než 3000 lidí v důsledku terorismu, mají zkušenost s útoky organizace IRA, s islámským fundamentalismem...

Pokud se dívám na českou zkušenost, tak tady máme jednoho teroristu, Jaromíra Baldu.

Tedy příznivec strany SPD.

Ano. Pan Balda byl vystrašený.

A neregulace obsahu na sítích způsobí další radikalizaci politických stran na extrémních částech spektra. Tyto strany toho budou skutečně využívat. Politická kampaň se ještě více vyostří.

Strany budou cílit na pudový strach, který může starší občany radikalizovat a vést je k tomu, aby přestali věřit institucím. Místo toho budou věřit extremistům. A zároveň mohou lidé ještě více upadat do depresí. Tedy Zuckerbergův krok bude mít mnoho negativních dopadů na naši společnost.

Ti, kdo nečtou

Velká Británie je ale mnohem starší demokracií než Česká republika. Je podle vás důvod se obávat, že by v Česku lidé starší 60 let snadněji podléhali dezinformacím než dvacátníci a mladí lidé, kteří na sociálních sítích žijí od mala?

Radikalizace a náklonnost k dezinformacím jsou dvě odlišné věci. To, co sledujeme v Česku a všeobecně v trendech, je, že určité cílové skupiny více inklinují k důvěře v dezinformace a konspirační teorie. To jsou lidé se sníženou neuroplasticitou, se sníženou schopností se učit nebo kriticky přemýšlet. To platí třeba pro osamělé seniory.

Tímto bych pozdravila všechny seniory, kteří pracují pro Ověřovnu! Českého rozhlasu, protože jsou fantastičtí.

Ale starší lidé, kteří se nesetkávají s mladší generací, nečtou, nevzdělávají se, mají sníženou neuroplasticitu a propadají dezinformacím, čtou řetězové maily. A tam je obrovské riziko.

Stejné riziko platí i pro nezkušenou mládež, která nemá rozvinuté analytické schopnosti. Problém mohou mít třeba i maminky na mateřské, kterou jsou třeba dlouhodobě vyčleněné z běžné společnosti a také čtou spoustu věcí na internetu.

Jak vypadá radikalizace boomerů, tedy starších lidí, ve srovnání s radikalizací mladších generací? Předpokládáme, že s pokročilejším věkem se člověk trochu uklidní, tolik nechodí na protesty, není tak radikální v názorech a postojích. A to ale narušují sociální sítě?

Já nejsem sociolog. Ale u nás je realita trochu jiná v tom, že ti starší lidé u nás mají zkušenost s komunismem. Mají sentimenty typu, že za komunismu bylo lépe. Zejména pokud je v nich na sociálních sítích živena myšlenka, že se nedaří, že vláda je zlá, pokud je šířena negativní kampaň. Tedy nepřátelský narativ, který snižuje důvěru v instituce.

Pak tito lidé dezinformacím podléhají. Mají pak pocit, že se máme strašně špatně. Začínají mít antisystémové myšlenky. To za prvé.

A za druhé je jedním ze základních emociálních prvků dezinformací právě pudový strach. Má to člověka vylekat, ale zároveň v něm spustit hněv. Takže tito lidé jsou zčásti vylekaní z migrační krize nebo z novinek, kterým nerozumí, jako je třeba Green Deal. Pak začínají mít antisystémové přemýšlení, protože mají strach, že je něco ohrožuje.

Politickou nebo dezinformační kampaní se dají tito senioři v České republice radikalizovat velmi jednoduše.

Česko spouští pilotní program časného záchytu „tikající bomby“ v těle: screening na časný záchyt výdutě břišní aorty

V České republice od prvního ledna odstartoval nový pilotní program zaměřený na screening výdutě břišní aorty. Jeho cílem je nejen časný záchyt tohoto závažného onemocnění a záchrana životů, ale také sběr klíčových dat, která zpřesní zdravotnické statistiky. O řadě případů v České republice totiž zatím nemáme dostatek informací. Nový screeningový program je určen mužům ve věku od 65 do 67 let a zapojit se do něj je možné přes ošetřujícího praktického lékaře.

Význam screeningu pro časný záchyt výdutě břišní aorty

„Screeningové programy jsou klíčovým nástrojem, jak můžeme včas zachytit vážná onemocnění a zachraňovat lidské životy. Pilotní program časného záchytu výdutě břišní aorty je dalším důležitým krokem v prevenci onemocnění, které mnohdy zůstává neodhalené až do kritického momentu,“ uvedl ministr zdravotnictví Vlastimil Válek. „Věřím, že díky této iniciativě nejen zvýšíme povědomí o tomto riziku, ale především pomůžeme stovkám mužů ročně předejít závažným komplikacím či smrti,“ dodal.

Podle statistik výduť břišní aorty může postihovat až 2 % mužů starších 65 let. V Česku by tak mohlo jít o tisíce pacientů, jejichž životy lze díky screeningu zachránit. Modely ukazují, že zaběhnutý screeningový program může předejít až 100 úmrtí na toto onemocnění každý rok.

Screeningový program vychází z mezinárodních doporučení Evropské společnosti pro cévní chirurgii a v současnosti probíhá například ve Spojeném království či Švédsku. „Vstupní branou do programu jsou praktičtí lékaři, kteří pacienty referují k radiologům či angiologickým (cévním) specialistům. V případě, že je u pacienta nalezena výduť, zapojují se také cévní chirurgové a intervenční radiologové,“ vysvětlil Martin Köcher, předseda České společnosti intervenční radiologie ČLS JEP a předseda Komise screeningového programu.

V roce 2021 podstoupilo preventivní nebo akutní zákrok na břišní aortě téměř 600 pacientů. Díky screeningu se očekává snížení počtu akutních případů, což nejen zvyšuje šanci na úspěšnou léčbu, ale také šetří zdravotnické zdroje.

Skryté riziko

Výduť břišní aorty (aneuryzma abdominální aorty) vzniká oslabením stěny největší tepny v těle. Postupné rozšiřování (vydouvání) oslabeného místa může vést až k prasknutí, což způsobuje masivní vnitřní krvácení. V této fázi jsou příznaky jako prudká bolest a kolaps už často fatální.

„Ultrazvukové vyšetření, které je rychlé, bezbolestné a trvá méně než 15 minut, dokáže nemoc odhalit včas. Díky tomu můžeme předejít závažným komplikacím a zjistit, zda pacient nemá tuto ‚tikající bombu‘ v břiše,“ uvedla Debora Karetová, předsedkyně České angiologické společnosti ČLS JEP.

Kdo je nejvíce ohrožen?

Výduť břišní aorty postihuje především lidí starší 60 let, přičemž muži jsou ohroženi čtyřikrát častěji než ženy. Kouření, vysoký krevní tlak, ateroskleróza a rodinný výskyt onemocnění riziko ještě zvyšují.

Pilotní program se proto zaměřuje na muže ve věku 65 až 67 let, kteří tvoří nejrizikovější skupinu pacientů. Ročně by screeningový program mohlo využít desítky tisíc mužů.

„K dnešnímu dni máme akreditováno 183 pracovišť napříč všemi kraji ČR a toto číslo průběžně roste. Díky tomu bude toto vyšetření pro všechny muže, na které je tento program cílen, velmi dobře dostupné,“ uvedl Miloslav Roček, předseda České radiologické společnosti ČLS JEP.

Jak screening probíhá?

„Screening začíná u praktického lékaře, který pacienta odešle na ultrazvukové vyšetření do akreditovaného radiologického nebo angiologického (cévního) pracoviště. Na základě výsledku ultrazvukového vyšetření praktický lékař rozhodne o dalším postupu. V případě nálezu rizika odešle pacienta do kardiovaskulárního centra. Zde se rozhoduje, zda bude pacient nadále sledován, nebo léčen léky či operačně,“ uvedl Petr Šubrt ze Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP.

Menší výdutě lze často řešit konzervativně, tedy pouhým sledováním a ovlivněním působení rizikových faktorů jako je špatná životospráva či kouření, ale také například podáváním léků. Pokud se však výduť zvětšuje, přichází na řadu intervenční léčba. „V Česku je standardem jak klasická operace, tak i endovaskulární terapie, která spočívá v méně invazivním přístupu přes tříselnou tepnu. Obě metody se doplňují a pracoviště by měla nabízet léčbu šitou na míru pacientovi,“ uvádí Jiří Moláček, předseda České chirurgické společnosti ČLS JEP.

Pilotní program jako příslib budoucnosti

Pilotní fáze programu potrvá 5 let. V tomto období se zhodnotí jeho přínosy a efektivita. Na přípravě tohoto programu se kromě Ministerstva zdravotnictví ČR, Národního screeningového centra a zdravotních pojišťoven podílela řada odborných společností. „Věříme, že screening zachrání mnoho životů a výrazně sníží závažné zdravotní dopady tohoto onemocnění,“ dodává Karel Hejduk, vedoucí Národního screeningového centra.

TK a shrnutí prezentace

Řepka olejka (Brassica napus) je zemědělskou plodinou z čeledi brukvovitých (Brassicaceae), která je pěstována především pro svá semena, která jsou bohatá na olej. Řepka patří mezi jednu z nejvýznamnějších olejnin na světě a má široké využití v potravinářství (řepkový olej, margaríny), průmyslu (výroba maziv, laků, biopaliv) i jako krmivo (šrot z lisování oleje bohatý na bílkoviny). Řepka je jednou z nejdůležitějších plodin také v České republice. V roce 2023 byla pěstována na více než 370 000 hektarech, což představuje přibližně 15 % orné půdy v zemi.

Genetické modifikace řepky se zaměřují na vývoj různých odrůd závisejících na specifických potřebách zemědělství, včetně tolerance vůči neselektivním herbicidům (odolnost vůči glyfosátu, glufosinátu amonnému) a zlepšení agronomických vlastností. GM produkty jsou vyvíjeny společnostmi BASF, Monsanto a Bayer CropScience.

Řepka patří vedle sóji, bavlníku či kukuřice mezi nejčastěji pěstované geneticky modifikované plodiny. V důsledku velmi přísné legislativy Evropské unie se geneticky modifikovaná řepka v žádné zemi EU, včetně České republiky, nepěstuje. Doposud byl schválen pouze dovoz a zpracování zejména v krmivářském průmyslu.

Ve světě bylo dosud schváleno 37 odrůd řepky v 15 zemích. Povolení k pěstování GM řepka dosud získala v USA, Kanadě, Austrálii a Chile, dovoz byl povolen v dalších 10 státech. V Chile je řepka pěstována z důvodu vývozu osiva.

Již v roce 2018 tvořila GM řepka 29 % veškeré pěstované řepky na světě, tudíž se nejedná o zanedbatelné množství. V USA a Kanadě převažuje pěstování odrůd GM řepky nad pěstováním běžné, nemodifikované řepky.

Tento trend pokračuje díky vyšší výnosnosti GM odrůd a jejich schopnosti snížit náklady na herbicidy i pracovní sílu. Kromě toho jsou GM plodiny v těchto regionech ceněny pro jejich odolnost vůči škůdcům a nepříznivým podmínkám, což zajišťuje stabilní produkci i v náročných klimatických podmínkách.

Autorka textu: Kristýna Kliková, editorka textu: Tereza Branyšová

Je řepkový olej vysoce zpracovaný nebo geneticky modifikovaný?

Řepkový olej má příznivé složení mastných kyselin odpovídající výživovým doporučením renomovaných společností. Z běžně používaných olejů obsahuje nejméně nasycených mastných kyselin, kterých máme v naší stravě nadbytek. Je dobrým zdrojem omega 3 mastných kyselin, kterých konzumujeme nedostatek. Obsah omega 6 mastných kyselin přispívá k udržení jejich příjmu. S ohledem na konzumované množství těchto esenciálních mastných kyselin v České republice se doporučuje příjem omega 6 mastných kyselin v rámci stravy udržet, nikoliv snižovat, jak nám někdy radí internet. Přesto se občas objeví názor, který může někoho odrazovat od konzumace řepkového oleje. Řepkový olej je údajně vysoce zpracovaný, případně geneticky modifikovaný.

Co jsou vysoce zpracované potraviny?

Potraviny se dělí z hlediska stupně průmyslového zpracování do 4 skupin. Přehled můžeme najít např. v dokumentu publikovaném Světovou organizací pro výživu a zemědělství (FAO):

Skupina 1: Nezpracované a minimálně zpracované potraviny Nezpracované (nebo přírodní) potraviny jsou jedlé části rostlin (např. plody, listy, stonky, semena, kořeny) nebo ze zvířat (např. svalovina, vnitřnosti, vejce, mléko), a také houby, řasy a živočišné produkty. Minimálně zpracované potraviny jsou přírodní potraviny upravené metodami, které zahrnují odstranění nejedlého podílu nebo nežádoucí části, a také postupy, které zahrnují sušení, drcení, mletí, frakcionaci, filtrování, pražení, vaření, nealkoholické kvašení, pasteraci, chlazení, zmrazování, balení včetně vakuového. Rozdíl mezi nezpracovanými a minimálně zpracovanými potravinami není nijak zvlášť významný.

Skupina 2: Zpracované kulinářské suroviny Mezi zpracované kulinářské suroviny patří oleje, máslo, sádlo, cukr a sůl. Jedná se o látky získané z potravin skupiny 1 nebo jinak z přírody procesy, jako jsou např. lisování, rafinace, mletí a sušení. Některé metody používané k výrobě zpracovaných kulinářských surovin jsou původně starobylé. Nyní se však obvykle jedná o průmyslové výrobky určené k výrobě trvanlivých výrobků vhodných pro použití v domácích, restauračních a jídelních kuchyních, k přípravě, dochucování a vaření čerstvě připravených pokrmů a jídel.

Skupina 3: Zpracované potraviny Mezi zpracované potraviny patří konzervovaná zelenina, luštěniny konzervované ve slaném nálevu, celé ovoce konzervované v sirupu, rybí konzervy konzervované v oleji, některé druhy zpracovaných potravin živočišného původu jako např. šunka, slanina a uzené ryby, většina čerstvě upečeného chleba a jednoduché sýry, které se používají k další výrobě. Vyrábějí se přidáním soli, oleje, cukru nebo jiných látek ze skupiny 2 či do potravin skupiny 1. Způsoby zahrnují různé metody konzervace nebo tepelné úpravy.

Skupina 4: Vysoce zpracované potraviny Vysoce zpracované potraviny obsahují složky výhradně určené pro průmyslové použití, obvykle vytvořené řadou průmyslových technik a postupů (proto jsou označeny jako vysoce zpracované). Mezi vysoce zpracované výrobky řadíme například sycené nealkoholické a energetické nápoje, různé druhy potravin (sladkých, slaných, se zvýšeným obsahem tuku), které obvykle konzumujeme mezi jídly, cukrovinky (cukrářské výrobky), balený chléb, jemné a trvanlivé pečivo, margarin a jiné roztíratelné tuky, snídaňové cereálie, ovocné jogurty, těstoviny, pizzu, drůbeží a rybí polotovary určené ke smažení, klobásy, hamburgery a další masné polotovary, instantní polévky, dětskou výživu a mnoho dalších druhů výrobků.

Je řepkový olej vysoce zpracovanou potravinou?

Z výše uvedené klasifikace vyplývá, že řepkový olej nepatří do skupiny 4 vysoce zpracovaných potravin, ale do skupiny 2. Potraviny skupiny 2 zahrnují i v rámci zpracování proces rafinace, který bývá často démonizován. Mezi rafinovaným a za studena lisovaným řepkovým olejem není významný rozdíl z hlediska výživy. Více informací o rafinaci olejů, jejích výhodách či nevýhodách, je možností získat v článku.

Je řepkový olej geneticky modifikovaný?

To je jeden z častých mýtu používaných v souvislosti s řepkovým olejem. Objevuje se v textech od autorů, kteří bezmyšlenkovitě opisují informace z cizojazyčných webů. Geneticky modifikované plodiny se ve světě pěstují hlavně na jiných kontinentech mimo Evropu. K největším pěstitelům geneticky modifikovaných plodin patří USA, Brazílie, Argentina, Indie a Kanada. Řepka patří vedle sóji, bavlníku či kukuřice mezi nejčastěji pěstované geneticky modifikované plodiny. V Evropě je však situace úplně jiná. V důsledku velmi přísné legislativy Evropské unie se geneticky modifikovaná řepka v žádné zemi EU, včetně České republiky, nepěstuje, a v nejbližších letech se na tom velmi pravděpodobně nic nezmění. Navíc rafinovaný olej je zbaven bílkovinné složky, která by mohla přecházet do surového oleje při lisování. Díky tomu v sobě rafinovaný olej nenese změněnou informaci, i kdyby byl geneticky modifikován. Geneticky modifikovaný a nemodifikovaný rafinovaný olej jsou identické, na rozdíl od výlisků. Více informací o mýtech, které kolují o řepkovém oleji, se můžeme dočíst v brožuře.Řepkový olej patří mezi nutričně vyvážené potraviny, proto je vhodné jej zařazovat do běžného jídelníčku sestaveného na základě výživových doporučení.

Autor: olejnadzlato.cz